Čertovica

Z turistické útulny Andrejka se vydáváme po cestě hrdinů SNP na Čertovici, čímž překonáme podstatnou část hlavního hřebenu Královohoľské části Nízkých Tater.

hodnocení článku
  •  

Nikdo nehodnotil


Vaše hodnocení

Ráno na srubu Andrejka

Ráno jsme se probudili na Andrejce, ze svých zásob se nasnídali, oblíkli na sebe ještě trochu mokré oblečení, rozloučili se se „spolubydlícími“a vydali se na velkou tůru. V plánu jsme měli jít hřebenovou tůru po červené turistické značce z Andrejky až na Čertovici. Podle mapy by měla trasa trvat asi 8 hodin, což, jak se ukázalo byl hodně optimistický údaj. Na Čertovici se nachází veřejné tábořiště, kde se dá přespat.

Cesta z Andrejky na sedlo Čertovicia

Byli jsme si vědomi, že trasa je dost dlouhá a bude asi náročná. Přesto nás všichni ujišťovali, že se zvládnout dá. Vydali jsme se z turistické útulny Andrejka, která je kousek od vrcholu Andrejcová na západním svahu hory po červené turistické značce směrem na západ na sedlo Priehybka. Oproti včerejší trase z Telgártu na Kraľovu hoľu, Andrejcovou a na Andrejku je pěkné počasí a začíná svítit slunce. Asi po 30 minutách chůze v nepříliš členitém terénu se rozhodneme, že se na louce na chvíli usadíme a usušíme si věci. Po přibližně jedné hodině polehávání, opalování a sušení oblečení se dále vydáváme na sedlo Priehybka, kde se kříží červená turistická značka s modrou.

Já, Pepíček, Lenka a Jarda na sedle Priehybka.

Obr. 1. Já, Pepíček, Lenka a Jarda na sedle Priehybka.

Pokračujeme dále po Cestě hrdinů SNP (červená turistická značka) přes Velká Vápenica, sedlo Priehyba, Kolesárová, Oravcová, Zadná hoĺa, sedlo Homolka, Ramža, Bacúšske sedlo, sedlo za Lenivou a přiházíme na Čertovici. Skoro po celou dobu cesty je po pravé straně krásný výhled na Vysoké Tatry. Cesta přes hřeben východní části Nízkých Tater (po červené turistické značce) nám trvala přes 9 hodin, což je v rozporu s mapou o více než hodinu. Nepřesné jsou i údaje na turistických ukazatelích, které se nacházejí po cestě. Když čteme časové údaje na turistických ukazatelích, máme pocit, že se od Čertovice spíše vzdalujeme. Tím vzniká vtip, že když nepřidáme, tak nám Čertovica uteče. Po cestě na Čertovici nebylo příliš mnoho úseků s náročným stoupáním nebo klesáním, ale trasa je hodně náročná svou délkou. Na Čertovici přiházíme asi kolem půl deváté večer.

Lenka, Pepíček, já a Jarda po cestě z Andrejky na Čertovici. Snímek je patrně na vrcholu Velká Vápenica, možná Kolesárová nebo Oravcová.

Obr. 2. Lenka, Pepíček, já a Jarda po cestě z Andrejky na Čertovici. Snímek je patrně na vrcholu Velká Vápenica, možná Kolesárová nebo Oravcová.

Sedlo Čertovica

Na Čertovici jsme došli hlavně s přáním se pořádně najíst a nakoupit jídlo na několik dní dopředu. Při plánování celé akce jsem na Internetu nabyl dojmu, že Čertovice je velké turistické centrum, kde je možné nakoupit snad cokoliv. Skutečnost byla bohužel trochu jiná. Bufet zavřeli v osm hodin večer (půl hodiny před tím, než jsme dorazili) a v žádné restauraci nejde sehnat jídlo po osmé večer, což nás trochu rozladí, protože nemáme skoro žádné svoje jídlo.

Jarda se domlouvá s místním člověkem, že u něj v penziónu přespí. Já, Lenka a Pepíček se rozhodneme, že přespíme ve veřejném tábořišti, jak bylo původně naplánováno. Loučíme se s Jardou, který jde spát a usedáme do jedné restaurace.

Neustálými dotazy, jestli opravdu není nic k jídlu, nakonec číšníka „zlomíme“ a nějaký ten segedínský guláš se nakonec nějakým zázrakem najde. V restauraci je poměrně plno a veselo. Náhodou totiž přicházíme na Čertovici v den, kdy probíhá akce „Přechod přes Nízké Tatry“, a zrovna všichni dorazili do Čertovice. Účastníci „přechodu“ obsadili skoro celou restauraci a několik z nich hraje na kytaru.

Večer usínáme ve veřejném tábořišti na Čertovici.

Závěr

Závěrem je nutno dodat, že přejít v jednom dni ze srubu Andrejka na sedlo Čertovica je dlouhá trasa, kterou lze doporučit jen zdatným turistům. Pokud máte v plánu při hřebenovém přechodu Nízkých Tater v Čertovici dokoupit zásoby jídla, můžete být zklamáni, zvláště pokud přijdete po osmé hodině večer.

článek je součástí seriálu: Vysoké a Nízké Tatry 2004

Já, Jarda, Lenka a Pepíček (skutečným jménem Petr) jsme se v červnu roku 2004 rozhodli přejít Nízké Tatry z východu na západ. První dva dny jsme strávili ve Vysokých Tatrách, kde jsme chtěli vyjít na Rysy, což se nám rok před tím nepovedlo.


diskuse

vložit nový příspěvek