Zakarpatská Ukrajina – návrat do civilizace
- Lenka Churavá
- 23.07.2007
- 0:00
- Změněno: 23.07.2007 | 0:26
Ranní koupel v Bílé Tise byla velmi osvěžující...
Luhy – Rachov
Neděle 20.8.2006
Probouzíme se s Lenkou ve stanu, Churi spala pod širákem. Noc byla dlouhá, a tak jsme se dostatečně vyspali. Ranní koupel v Bílé Tise byla velmi osvěžující, proto jsme vyrazili na další putování do Rachova až kolem 10.30. Na cestu si nabíráme minerální železitou vodu, která se v následujících hodinách přeměnila do hodně rezavé vody, ale chuťově naprosto výborné. Po asi hodině chůze přicházíme na rozcestí, které již známe z naší cesty na Hoverlu. Jdeme konečně do malé rázovité hospůdky, kde si dáváme trochu do nosu z místní rozmanité nabídky – nanuky, Snickers, džus a vodu. Opravdu nám to po předchozích dnech přijde k duhu, zvlášť když jsme k snídani měli jen zbytek chleba od bači a minerálku. Když vyjdeme před hospůdku, tak jak jsme si už trochu zvykli během naší cesty, čeká na nás taxík, tentokrát žigulík. Pán vypadá, že je sám a domlouváme se s ním na cestě do Rachova za 20 hřiven. Jen prý máme počkat deset minut a pak pojedeme. Asi za 20 minut přijíždí gazik s ovčím sýrem z hor, který se posléze ocitnul celý místo našich batohů v zavazadlovém prostoru auta.Ještě nás utěšuje fakt, že si batohy můžeme dát na přední sedadlo.To je však jen klamná naděje. Paní domu, která zřejmě celý sýrový byznys domluvila, sedá dopředu s malou dcerou na koleni. Na nás a tři batohy tak zbývají zadní sedadla.Je ale hrozné vedro, a tak se nám i představa narvaného žigulíku zdá přijatelnější než asi tříhodinová cesta po silnici pěšky do Rachova s nejistým stopem, proto nasedáme. Ještě se výměnou za sýr odčerpává benzín z nádrže žigulíku do gaziku a jedeme. Drhneme sice zástěrkami o zem až hanba, ale zatím to jde. Asi 7 km před Rachovem však pánovi – nebo spíše jeho manželce – dojde trpělivost a se slovy „páně mašína“ vysedáme a jsme i o 20 hřiven lehčí, protože se nám nechtělo příliš smlouvat. Do Rachova vyrážíme pěšky. Nebylo by to však typické pro naši cestu, kdyby po dvou kilometrech nezastavil další žigulík? Stalo se a za chvilku jsme v Rachově. Jdeme hladoví a sešlí do restaurace Staré město, kterou doporučil již průvodce a kterou jsme si našli již před Hoverlou vedle mostu přes Tisu. Se slinami kolem úst procházím jídelní lístek a objednáváme 3 „olofsoně“ (Ukrajinské pivo Oboloň), pořádnou porci masa a salát – Gordon a mleté maso s klobáskama. Chutná nám náramně po takovém půstu předchozích dní! Po obědě kupujeme ještě melouna a jdeme zkusit naši „paní“, jestli by se u ní nedalo opět přespat. Nejprve se zdá, že není doma, ale klíče v zámku u brány svědčí o opaku a tak čekáme – a jíme meloun. Dříve než nás vosy začnou neodbytně otravovat, paní se probouzí po dopolední siestě a úsměv v její tváři nás ujišťuje o tom, že opět budeme mít, kde spát. Za chvilku je ujednáno, odkládáme batohy a odlehčeni odcházíme na prohlídku Rachova. Procházíme kostelíky, zkoušíme i Černohorské pivo v jedné restauraci mezi paneláky, v nichž se před námi hádá zřejmě manželský pár tak nahlas, že poslouchají všichni, kdo mají uši. Nakonec zkoušíme i proslulý šašlik – kořeněný vepřový steak s kečupovou omáčkou a tymiánem. A opět Oboloň. Když máme konečně pocit, že prohlídce bylo učiněno zadost, zjišťujeme autobus do Solotviny a jdeme k paní spát.
Obr. 1. ubytování v Rachově