Shrinagar – bílá mešita a perské zahrady
- Lenka Churavá
- 26.11.2007
- 0:00
- Změněno: 24.11.2007 | 15:05
Jdeme na autobusové nádraží objednat sumo na pondělí do Lamayru. Sumo se tu říká velkému džípu pro osm Indů.
Jdeme na autobusové nádraží objednat sumo na pondělí do Lamayru. Sumo se tu říká velkému džípu pro osm Indů – bohužel Evropan má vetší zadek a dva vedle řidiče se vejdou stěží a následkem je modřina na pravém stehně od řadící páky. Autobusy jedou do Le za dva dny a sumo to zvládne za jeden. Je užší a na transhimalájské cestě se svižněji vyhýbá všem autobusům a vojenským konvojům. Autobusem cesta do Kargilu stojí 321 Rs a do Le 610. Sumo za 550 do Kargilu a 1200 do Lamayru, stejná cena je i do Le. Z Lamayru je to do Le sice ještě 6 h, ale do Lamayru se musí vystoupat do nejvyšší nadmořské výšky. Musí se přejet nejvyšší sedlo Fotu La (4080 m n. m). Rozčiluje nás to, ale nespokojujeme se s tím a bereme si jízdenku zatím jen do Kargilu. Tam snad budou soudnější a pojedou do Lamayru za nižší cenu.
Obr. 1. Kreslení henou
Obr. 2. Brodici se devce
Obr. 3. Fotografovani
Vyjdeme ze zahrady a zamíříme do protější restaurace na oběd. Chlapík nám nabízí denní menu za 100 Rs pro oba a my souhlasíme. Je to rýže s pálivou omáčkou a salát. K tomu přikusujeme chleba chappati. Peťa mi důrazně připomíná, že mám jíst pravou rukou, ať mu prý nedělám ostudu. Několikrát jsem se zapomněla, takže jsem mezi tím možná už někoho pohoršila.
Jedeme rikšou za 60Rs na Bílou mešitu. Vojáci nám tam prohlédnou pasy a dvakrát batoh, před vchodem si půjčuji šátek a přikrývám vlasy. Vejdeme bosi po měkkém koberci dovnitř. Kromě toho koberce tu není zhola nic, jen lustry visí ze stropu. Po velké vstupní hale následuje modlitebna a tam já jako žena už nemůžu. Peťa si posazuje na hlavu vypůjčený klobouček a vstupuje. Já se koukám dovnitř mřížkou na modlící se muže. Nic zvláštního tam není, zase jen koberec. Obcházíme mešitu a zjišťujeme, že stejná vstupní chodba je i z druhé strany. Nacházíme se teď na břehu jezera Dal z druhé strany. Prochází se tu pár muslimů a některé ženy jsou v černých čádorech.
Obr. 4. Bila mesita
Venku se pak necháme zlákat obchodníkem s kašmírským hedvábím a prohlížíme si krámek zevnitř. Nabízí nám krásné, ale drahé šály z pašmíny, z bavlny, hedvábí a vlny. Nejzajímavější, a také nejdražší je kašmírská pašmína, která se vyrábí ze srsti horské kozy. Je teplá a jemná tak, že celou velkou širokou šálu lze protáhnout prstýnkem. Obchodníci to zde často a rádi předvádějí. Levnější a dle mého vkusu hezčí je smíchaná s hedvábím. Odcházíme a bereme si opět rikšu zpět do Shalimar garden, odkud pokračujeme autobusem na Chashma Shahi garden. Nikdo nás však neupozorní, že máme vystoupit, i když nám to průvodčí autobusu slíbil. Průvodčí v autobusu slouží k vybírání jízdného a ke hvízdání na řidiče, jestli má jet nebo zastavit. V podstatě autobus na trase zastaví kdekoliv na něj někdo mávne. Na stanicích průvodčí vykřikuje názvy cílových stanic. Pěkně jsme si zajeli. Jdeme zpátky pěšky a pak chytáme stopa. V Chashma Shahi nám zkontrolují batohy a pokračujeme dál pěšky. V zahradě se fotíme s dalšími několika skupinkami Indů z Paňdžábu. Ještě jsme chtěli vylézt na blízký kopec, ale už to asi nestihneme. Kousek nás bere stopem mladý pár a že prý se budou v prosinci brát. Jestli tu prý budeme, ať přijdeme. Bude to velká svatba. Fotí se s námi a zastavují nám na odbočce na kopec. Na kopečku je vlastně hřbitov. Cestou v ulici vidíme hromadu odpadků, na které se pere kráva se psi o žrádlo. Fotíme si Shrinagar z vrchu a vracíme se pěšky zpět.
Večer máme slíbený slaný kašmírský čaj, ale pro vytrvalý déšť na něj nedošlo. Raphikův otec nám alespoň dává do pokoje odháněč komárů a my jdeme spát.