Gulmarg a Tagmarg, čaje a indický gurú
- Lenka Churavá
- 4.02.2008
- 0:00
- Změněno: 29.03.2008 | 12:11
Jedeme na výlet do Gulmargu. Nejprve rikšou za 45 Rs do Tagmargu a potom za dvacku do Gulmargu autobusem.
15.7.2007 Neděle
Jedeme na výlet do Gulmargu. Nejprve rikšou za 45 Rs do Tagmargu a potom za dvacku do Gulmargu autobusem. V Tagmargu nás ale přesvědčuje řidič auta, že on je speciálně pro cizince a že on nás tam za stovku vezme. Je tam krásné zelené údolí ve výšce 2700 m.n.m. Je tu nacpáno indickými turisty, pro které je zelené údolí, svěží vzduch a borovice něco hodně zvláštního. Je tu také hodně vojáků, protože za dvěma kopci leží nevyjasněná hranice s Pákistánem. Nedá se tu jít kam chceš. Jen po asfaltkách pořád dokola. Pořád nám někdo nutí projížďku na ponících či mulách za 300 Rs. Nechceme. Chceme se pořádně projít. Není moc kam utéct. Jezdí tu utroubená auta, smradlavé motorky a uřvaní Indové. Lanovkou nahoru za 200 Rs se nám nechce, protože je pod mrakem a chystá se k dešti. Stejně bychom nic neviděli.
Přidávají se k nám dva indiční osmnáctiletí studenti z Tagmargu. Studují ve Shrinagaru tzv.„non-medical subjects“ tzn. matematiku, fyziku, angličtinu atd. Jeden z nich říká, že se chce stát vojenským pilotem, aby prý se dostal do světa. Vojáci jsou tu dobře placení. Druhý chce být učitelem. Vlastně si to přejí jeho rodiče a on si přeje vyplnit jejich přání. Usedáme spolu na chvíli na louku, abych jim ukázala pohlednice z Čech. Jeden mi nabízí, abych usedla na jeho svetr. Vytahuji raději svoji pláštěnku a jeho kvalitní kašmírský svetr mu s díky vracím. Vytahuji pohlednice. Nejvíce se jim líbí zelené šumavské louky. Ptají se, proč jsme sem vlastně přijeli, když máme doma takové poklady a tvrdí, že určitě někdy přijedou. Dávám jim pohlednice a pokračujeme v procházce. Začíná však pršet. Jsme už naštěstí zpět ve výchozím bodě a jeden z indických studentů běží pro sumo. Sehnal ho a jedeme do Tagmargu. Je to ale za 200 Rs, protože prý jsme jen čtyři. Nechali jsme se nachytat. Předtím jsme jeli 2 za 10 Rs každý. Samozřejmě pacholci předpokládali, že to za ně zaplatíme.
V Tagmargu se s Indy loučíme a sumem dorážíme do Shrinagaru a busem na Dal Gate. Jsme doma dříve, než jsme předpokládali. Kupujeme si pečivo a na houseboatu ho konzumujeme.
V tom přiráží k houseboatu šikara s indickým guru a dvěma ozbrojenými vojáky. Raphík ho uctivě vítá na palubě. Když se ptáme Raphikova otce, co takový guru vlastně dělá, dozvíme se jenom to, že je to „very nice man“. Je do půl těla nahý a ověšený zlatem na hrudi rukou a v uších. Působí spíš jako náčelník afrického kmene. Nosí zvláštní dřevěné pantofle na podpatku, ve kterých skoro nemůže chodit. Nejistě se šourá přes můstek na houseboat. Raphik později vysvětluje, že tady chtěl indický guru bydlet, ale protože jsou tu s námi ještě další indičtí turisté, nezbylo na něj místo. Chce tudíž alespoň koupit nějaké kašmírské hedvábí a hodlá utratit vysoké sumy.
Raphik zve obchodníka s drahými látkami. Dostáváme od sluhy pravý kašmírský sladký čaj Kahwu. Je výtečná. Petr fotí racky a ledňáčky vznášející se nad jezerem.
Obr. 1. Ledňáček (ang.King Fisher)
Obr. 2. Orel nad jezerem Dal Lake
Abychom na houseboatu nepřekáželi, vydáme se na břeh. Jdeme přes Dal Lake Gate kolem příjemných malých obchůdků, hotýlků a restaurací. Vidíme zde dokonce cizince. Potom se dostaneme na odvrácenou stranu jezera Dal Lake. Kotví zde staré shnilé houseboaty a z pilířů se bortí polorozpadlé dřevěné domy. Vše zdokumentujeme, včetně malých kluků, kteří mají hroznou radost, že se vidí na displeji Petrova fotoaparátu.
Obr. 3. Odvrácená strana Dal Lake
Obr. 4. Kluci z Dal Lake – Šrinagar
Vracíme se na houseboat, kde indický guru stále nakupuje. Sedí v pokoji na tlustém perském koberci a vybírá si. Obchodník se potí a nosí do kajuty jeden uzlík drahých látek za druhým, aby je váženému klientovi předvedl. My se zatím na palubě bavíme s Raphikovým otcem a dostáváme od sluhy slaný kašmírský čaj. Dává se do něj čaj, šafrán mandle, mléko a samozřejmě sůl. Hodně soli. Moc nám to nechutná a jsme rádi, když to sluha odnáší ještě nedopité. Raphikův otec vypráví o své známé Švýcarce, která tu byla v době války. Vzal jí prý na trek po ledovci a ona byla šťastná. Potom ji však raději poslal domů, protože to v ulicích Šrinagaru začalo být opravdu nebezpečné. Dodnes mu posílá pohledy. Doručení trvá ze Švýcarska tak týden.
Také říká, že neví, jestli pojede letos do Mekky na Hadž (muslimská pouť do Mekky v Saudské Arábii). Prý se hlásí vždy hodně lidí, ale díky poutním kvótám se tam moc lidí nedostane. Ostatní jsou na pořadníku. Cestování je také ekonomicky náročné.
Z dálky k nám doznívá vyvolávání muslimských modliteb. Jsme ospalí a zítra nás čeká náročná cesta do Ladáku. Domlouváme se s Raphikem na sedmou hodinu ráno, abychom stihli autobus a jdeme kolem indického guru spát.
Ráno se loučím s oběma majiteli lodi. Zvou mě, ať se vrátím 27.7. na cestě zpět. Kdyby měli plno, můžu prý přespat klidně u nich v domě.