Z Likiru do Ridzongu
- Lenka Churavá
- 7.07.2008
- 0:00
- Změněno: 7.06.2008 | 12:28
Ráno si dáváme v Potala Guest Housu snídani. V 8h už čekáme na bus. Bavíme se s Izraelkou a říká, že přijeli z Keylongu
24.7.2007
Ráno si dáváme v Potala Guest Housu snídani. V 8h už čekáme na bus. Bavíme se s Izraelkou a říká, že přijeli z Keylongu taxíkem do Le za 8000 RS za celé sumo. To je skoro stejná cena jako jsme dali my za cestu ze Šrinagaru do Le. V Alchi prý spát nechtěli, ale nejel odpoledne žádný autobus zpět do Le. Spali v kempu za klášterem za 100 Rs. Bus přijel v 8.45h. Už to není taková tragédie jako včera, ale lidi se cpou. Stojíme, ale už je to kratší a pohodlnější.
Obr. 1. klášter Likir
Z odbočky na Likir se jdeme podívat na gömpu s velkým pozlaceným patnáctimetrovým Buddhou sedícím před klášterem. Klášter je asi hodinu od vsi. Trochu jsme si to prodloužili, že jsme šli po silnici, a ne zkratkou, ale alespoň ho máme vyfocený ze všech stran.
Obr. 2. klášter Likir
Obr. 3. klášter Likir
U kláštera si dáváme čoumen (nudle se zeleninou a s kečupem) a vyrážíme pěšky směr Yangtang. Vesničané, pracující na poli, nám radí kudy máme jít. Je tady dokonce i ukazatel na kameni.
Potkáváme dva pasáky zvířat. Vidíme dvě kostry koní. Jak tu zdechli, tak je tu nechali ležet. Jdeme stále podle průvodce. Pak trochu bloudíme, protože jsme sešli ze silnice dřív, než jsme měli, a tak musíme podél potoka zas nahoru. Projdeme promáčenými loukami do Sumda. a potkáváme ladackou ženu. Omylem zahneme kolem čortenů doprava do vsi. Vlastně kdybychom čorteny obešli správně zleva, neminuli bychom odbočku vlevo, po které jsme se měli vydat. Ve vsi potkáme jednoho modlícího se člověka s mlýnkem a tři Belgičanky, které chodí prý po ladackých rodinách, které jsou na seznamu cestovní agentury v Le. Mají speciální mapku, po které jdou. Vracíme se k čortenům, ještě za vsí trochu tápeme a pak se vydáváme správnou cestou. Kus po silnici a pak doleva do další vesnice. Už dálky slyšíme bubny. Malého klučiny se ptáme, zda tu není restaurace, ale prý ne, prý jen GH. Pokračujeme dál až do Ridzongu, kde chceme přespat v klášteře. Jdeme ze vsi prudce dolů kolem potoka. Pojíme mandle s rozinkami a nabereme a desinfikujeme vodu z potoka. Pokračujeme soutěskou kolem potoka až na silnici k Ridzongu.
Obr. 4. mnich putující do Ridzongu
Cestou potkáváme mnicha, který tam jde taky a který se s námi živě ladacky baví. On ladacky, my anglicky. Vůbec si vlastně nerozumíme, ale hlavně že jsme k sobě srdeční. Srdeční jsou tu skoro všichni obyvatelé vsí. Je to asi dáno tím buddhismem. I jejich modlitba říká, ať se všichni na světě mají dobře. Pokaždé zdraví „Džule, džulééé“ a ptají se nejspíš odkud kam jdeme. Cestou si s mnichem sbíráme ze země spadlé meruňky z klášterního sadu. Ubytováváme se. Petr nahoře v klášteře a já dole ve škole. Ženy nahoře spát nesmí. Na večeři a na čaj jsme ale do klášterní kuchyně mohly. Ochutnali jsme zde pravý ladacký slaný čaj s jačím máslem. Byl o dost lepší než ten přesolený s mlékem, který jsme pili ve Šrinagaru. K večeři je rýže s květákem a ráno máme k snídani polévku, čaj a tvrdý chléb chapati. Za jídlo a ubytování se tu neplatí. Jenom se předpokládá, že dáme klášteru něco do kasičky jako dar. Necháváme tu mnichům také všechny pohledy ČR. Je tu s námi pár cizinců. Američanka a Australanka, které cestují každá sama na vlastní pěst, což mi přijde smutné. Pak je tu jeden Španěl, který v rámci poznávání buddhismu bydlí v klášteře celých pět dní a pak se vrátí zpět do Španělska.
Před spaním se bavím s Američankou a jíme spolu nasbírané meruňky. Spokojeně usínám na podlaze školní učebny.