Chci se podívat na nádraží. Jdu po rušné ulici, kde se mě pořád někdo ptá, zda nechci něco koupit, odkud jsem a kam jdu a jestli nechci rikšu.
Chci se podívat na nádraží. Jdu po rušné ulici, kde se mě pořád někdo ptá, zda nechci něco koupit, odkud jsem a kam jdu a jestli nechci rikšu. Chci koupit CD s hindi melody songs. Něco mi ukazují, ale pustit mi to prý nemůžou. Jdu dál a uzřím na rohu Mc Donalda. Neuvěřitelné. Chce se mi na záchod, tak tam v dobré víře zamířím. Otevřu dveře a zaplaví mě náhlá úleva. Je tu klimatizace.
Koukám na nabídku indického fast foodu a vidím, že tu mají paneer –kašmírský sýr. Ptám se po toaletě. Nemají ji tu. Dávám si alespoň paneer. Sedím sama u stolu a ostatní stoly jsou obsazené. Skupina kluků se rozhlíží, kam si sednout, tak jim kynu, ať jdou klidně ke mně. Ostýchavě si přisednou a okolní muži se začnou podivně usmívat. Začnu konverzovat o výborné klimatizaci. Kluci se ale se mnou baví jen neradi a jakmile se uvolní místo u vedlejšího stolu, skončí v půlce věty, řeknou: “excuse me“ a jdou si sednout k vedlejšímu stolu. V tu chvíli si připadám opravdu sama uprostřed ztřeštěného davu přecpaného velkoměsta.
Pak si ke mně přisedne tatínek s děckem se zmrzlinou. Dojídám výborný pálivý paneer se zeleninou a protože už mi tu chladnou zpocená záda, vyhazuji odpad (obsluha uctivě děkuje, protože to vidí asi poprvé, že si někdo po sobě uklízí) a vycházím opět do prádelny venku.
Dojdu k největší mešitě v Delhi (Jama Masjid ) Chtějí po mě 200 za foťák, i když žádný nemám. Nakonec mi uvěří, že jsem tu opravdu bez foťáku a jdu dovnitř zadarmo. Zuju si boty a nesu si je v ruce. Rozpálené kameny mě pálí do bosých chodidel. Jdu nahoru do minaretu za 10 Rs. V úzké věžičce už je tolik lidí, že nejen, že nic nevidím a sotva se protáhnu, ale málem se tady udusím.
Vypadnu honem ven z minaretu a už jsem z toho davu trochu na nervy. Hrozně se potím. Piju a odpočívám.
Pokračuju směr Delhi Gate. Tam odbočím do dvou perských zahrad. Nejsou tak hezké jako ve Šrínagaru a naštěstí ani tak plné. Už je pozdní odpoledne. Osloví mě malý kluk. Prý se učí anglicky a chce si se mnou dopisovat. Po té, co se zeptá na celou mojí rodinu si řekne o padesát rupií. Pošlu ho někam a jdu dál.
Dojdu k India Gate za doprovodu jednoho „inženýra“, který mi nabízí ubytování. U India Gate je nějaká oslava. Lítá tu plno balónků a mladíci skáčou šipky z kašny do rybníčku. Obtěžuje mě malý obchodník s náramky. Je tak neodbytný, že před ním musím utéct.
Už se stmívá. Jdu dál na Conoth place. Vidím nějaké autobusy a mám chuť už nastoupit a jet na letiště. Ještě jdu chvíli mým směrem. Vidím už kancelářské budovy a dražší hotely. Nechce se mi hledat ten správný autobus. Jsem celá ušlapaná a ulepená. Beru si motorovou rikšu za 200 Rs na International Ghandi Airoport. Je to opravdu dlouhá jízda na rikšu, ale nevadí. Sednu si do waiting lounch a čekám už s vyzvednutým batohem, až přijde můj čas na vstup do letištní haly (tři hodiny před odletem).
U přepážky mi dají jen letenku do Moskvy, kde budu muset jít opět ke slavnému okénku transit. Abych utratila poslední rupie, koupím si v Subwayi dvojitou bagetu za 260 Rs a celou ji sním. Dneska mám na to nárok. Zpovzdálí mě sleduje mladý Rus. Když se přiblížím ke stánku s kávou, přistoupí ke mně a spustí rusky. Asi vypadám jako Ruska a ještě k tomu jedu do Moskvy. Říkám, že něpanimáju. Anglicky z něj vyleze, jestli bych ho prý nepozvala na kávu a že mi dá místo rupií rubly. Zvu ho. Co s rupkama a co s rublema?
Letadlo má hodinu zpoždění. Na letišti v Mokvě potkávám naštěstí skupinku Čechů. Čekat tady na letadlo není žádnej med. Není si kam sednout, leda na zem, a když jsem sama, oslovují mě dotěrní cizinci, např. libanonský kadeřník, co letí stříhat nejprve do Havany a pak do Berlína. Neumí ani slovo anglicky, a tak mi všechno kreslí.
Držím se raději skupinky Čechů, kteří právě také letí z Le. Mají spoustu zkušeností s chozením v Himalájích. Prý je to stejně nejlepší v Nepálu. Jeden z nich je slavný Martin Kratochvíl, který točí dokumenty o Himalájích (seriál Prolínání světů) a jespolumajitelem Bontonu. Sedíme na schodech, povídáme a posilňujeme se slivovicí.
Kdosi navrhuje, že by mohl natočit dokument o nedostatečnosti vybavení a služeb moskevského letiště, což mi připadá jako dobrý nápad. Odpovídá ale, že není sociální kritik. Asi má raději HORY….Hurááá! HORY!
V červenci roku 2007 se vydáváme do oblasti Indických Himalájí. Míříme nejprve do muslimské oblasti Kashmiru a potom do Buddhistické oblasti Ladáku.
Vydává Radim Dostál
Všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků nebo fotografií je bez souhlasu provozovatele webu nebo autora článku zakázáno. Zásady ochrany oosbních údajů