Výlet na Monserrate hill
- Milan Šeděnka
- 6.10.2008
- 0:00
- Změněno: 4.10.2008 | 13:53
Výlet z bogotské civilizace na okolní horu Monserrate hill.
Výlet z bogotské civilizace na okolní horu Monserrate hill.
V sobotu ráno mě a finského kolegu z práce vyzvedává v hotelu Diego a veze nás k Monserrate hill. Nevím, jestli se to přesně takhle píše, jelikož různých modifikací jsem viděl spousty a tak používám slovo, které jsem viděl na dopravní značce. Od Bogoty to není nijak daleko, je to v podstatě na kraji Bogoty, takže vyjíždíme z přecpaných ulic a začínáme docela strmě stoupat. Jako mávnutí kouzelného proutku je najednou kolem nás les a tráva a pár rozestavěných budov, ale o velkoměstu ani památka. Asi po 45-ti minutách jízdy jsme u Monserrate hill a parkujeme. Dívám se na kopec, je hodně prudký a uprostřed jdou vidět koleje, po kterých jezdí lanovka. Druhou polovinou své cesty jede lanovka přímo uvnitř kopce tunelem. Pod kopcem je několik stánků a začíná tady něco jako turistická cesta, která vede nahoru. Připomíná spíš ale cestu na smetiště. My jsme rozhodnutí pro cestu lanovkou, nechce se nám v téhle nadmořské výšce šlapat bůhví jak dlouho do strmého kopce. Diego nám kupuje zpáteční lístky asi za 14 000 COP (ani tady nikdo nemluví anglicky) a loučí se s námi. Jsme domluveni, že nás za 3 hodiny vyzvedne.
Stojíme v trošku chaotické frontě asi 10-ti lidí před vchodem do lanovky, který má odhadem 20 dveří. Nějaký zaměstnanec asi naschvál neustále otevírá a zavírá jiné dveře než před kterýma stojí lidé a připadá si velmi důležitě. Lanovka je úplně stejná jako vede na Petřín v Praze, jen jede do strmějšího kopce a jede delší trasu. Při jízdě jsou nám puštěny kolumbijské písně a výklad o historii kopce dokonce v angličtině! Na kopci to vypadá vskutku parádně. Na jednu stranu výhled na hory, na druhé straně 8-milionová Bogota jako na dlani. Je pod mrakem, těsně po dešti a vypařující se voda z lesů dokresluje nenapodobitelnou atmosféru. Navíc je všude klid a ticho. Ještě před 20-ti minutami jsem byl ve zmateném městě plném smogu, zmatku a ruchu a teď stojím v klidu s nádherným výhledem. Působí to uklidňujícím dojmem a my vyrážíme na poutní cestu ke kostelu, který je na samotném vrcholu kopce. Je to cca 750m. Stezka je dobře upravená a vede jakousi zahradou s pro mě neznámými stromy a rostlinami. Vychutnávám si každý krok a neustále se zastavuji a kochám se pohledem na krásnou přírodní scenérií. Kostel na kopci není ani tak hezký, jako spíš nečekaný. Přece jenom jsme ve 3150 m.n.m a před námi normální, velký kostelík. Chvilku koukáme a pak jdeme stejnou cestou zpět.
Vidím turistickou stezku po které by jsme sem stoupali, ale zároveň u ní vidím v lese žijící nějaké pochybné chlápky. Dole vypadala stezka s mnoha vojáky kolem docela bezpečně, ale tady se to říci určitě nedá. Po sjezdu tou samou lanovkou dolů (je tady ještě jedna klasická lanovka, ale ta je v provozu až od 15.00 h.) zjišťujeme, že máme ještě hodinu čas. To je akorát, říkáme si v domnění, že se mezitím podíváme do místních stánků a třeba koupíme nějaké suroviny. Jenže v naprosto všech stáncích mají to samé. Nějakou limonádu a něco sladkého, nic víc, nic méně. A tak nám nezbývá než čekat. Vidím několik evidentně zanedbaných lidí jak nosí do stánků neustále vodu, z které se pak vyrábí limonáda. Není absolutně kde jít, není si kde sednout, není tady žádný turista, jen pár zachmuřených lidí.
Diego přijíždí včas a odváží nás z ponuré atmosféry zpět do velkoměsta. Cestou máme vyzvednout jeho ženu a pak jsme domluveni, že zajdeme na oběd. Jestliže přes týden mají auta restrikce a tak se provoz alespoň nějak pohybuje, v sobotu žádné restrikce nejsou a my jenom stojíme. Cesta trvá 3 hodiny jenom proto, že Diego zná různé zkratky přes všechny možné ulice a zákoutí. Na oběd si dávám výtečnou tortilu, a hned po tom, co si jí vyfotím jsem někým upozorněn ať nefotím…. Nechápu to, ale respektuji….
V srpnu roku 2008 jsem byl služebně vyslán do Kolumbie.