Výstup na Olympus Mons
- Radim Dostál
- 1.04.2009
- 0:00
- Změněno: 31.03.2009 | 21:45
Zážitky a trampoty z mého loňského výšlapu na Olympus Mons, nejvyšší vrchol sluneční soustavy.
Již dlouho jsem se rozhodoval přijmout velkou výzvu a vystoupit na nejvyšší horu sluneční soustavy. Jednalo se o úkol nelehký, o to s větší vervou jsem se do něj pustil. Hora, jejíž základna zabírá větší plochu než Česká Republika a jejíž vrchol má 27 k. n. n. b se jmenuje Olympus Mons. Jedná se o sopku, která je nejvyšší horou celého planetárního systému.
Cesta k hoře Olympus Mons
Problém byl hned na začátku. Sonda Phoenix vystartovala 4. srpna 2007 a na povrchu planety Mars měla dosednout až 25. května 2008, což je dost dlouhá doba. Znamená to, že jsem si musel na několik měsíců zajistit potraviny a kyslík v nákladovém prostoru sondy. Nemusím asi připomínat, že jsem byl černým pasažérem a tudíž jsem riskoval pokutu. Sonda Phoenix totiž nepočítala s lidskou posádkou.
První dobrodružství již začíná v hangárech NASA, Propašovat nikým nepozorován na palubu sondy zásoby potravin a vody na několik měsíců a pak i sebe vyžadovalo velké zálesácké zkušenosti. Naštěstí v Nasa to příliš nepřehánějí s ostrahou, proto nebyl příliš velký problém se do nákladového prostoru dostat.
Samotná cesta ubíhala velmi pomalu. Můj společník, pojízdné vozítko Phoenix, skoro celou cestu bylo vypnuté a tak si ani nebylo s kým povídat.
Stoupání na Olympus Mons
Když jsem konečně 25. května 2008 stanul na povrchu planety Mars, musel jsem se po dlouhé cestě v neútulném nákladovém prostoru trochu protáhnout a ihned jsem se vydal na cestu.
Stoupání na Olympus Mons není nijak prudké. Celou cestu mírně stoupáte po písečném povrchu planety Mars. Sice stoupání není prudké, ale je dost dlouhé. Samotná cesta je asi 85 kilometrů dlouhá a nejde dost dobře horu vyjít za jeden pozemský den.
Na Marsu není turistika asi příliš oblíbený sport, protože jsem nepotkal mnoho místních turistů. Jednoho přece jenom ano a neměl nic proti fotografování.
Místní turista stoupající na Olympus Mons
Obr. 1. Místní turista stoupající na Olympus Mons
Někde kolem třetiny cesty jsem si začal uvědomovat problém s kyslíkem. Kyslík se na povrchu Marsu špatně shání. Místní ho totiž k ničemu nepotřebují a tak ho ani nikde neprodávají. Nakonec jsem na něj v jedné horské chatě na svahu Olympus Mons narazil. Pak se objevil ihned druhý problém. Místní samozřejmě nerozumí češtině, to mě nepřekvapilo. Neumí ale ani anglicky a dokonce se s nimi velmi obtížně domlouvá „rukama a nohama“. Jako by vůbec nerozuměli běžně používaným gestům. Obyvatelé Marsu mají prostě úplně jinou mentalitu.
Nakonec jsem se po dlouhé době s chatařem domluvil a on mi dal nějaké láhve se stlačeným kyslíkem. Zvláštní bylo, že nechtěl žádné peníze ani kreditku. Stačil mu výměnou můj ručník, kterého jsem se rád zbavil, protože mě k ničemu nebyl.
Než jsem se totiž vydal na cestu, slyšel jsem nepodložené fámy, že na Marsu je voda. Dokonce po návratu jsem se v tisku dočetl, že právě sonda Phoenix (se kterou jsem tam letěl) přítomnost vody dokázala. Nic takového nemohu potvrdit, nevím přesně kde hledali, rozhodně já žádnou vodu neviděl. Plavky i ručník jsem tudíž tu neuvěřitelně dlouhou dobu z domu táhnul úplně zbytečně.
Olympus Mons (27 k. n. n. b.)
Vrchol Olympus Mons se nachází tak vysoko, že zde již skoro není žádná atmosféra, která chrání turisty před nebezpečným zářením z kosmu. Je vhodné, když se turista nějakým způsobem před zářením chrání. Proto jsem si, už asi v polovině hory, nasadil brýle s UV filtrem, stejně tak doporučuji opalovací krém s opravdu hodně vysokým ochranným filtrem.
Po několika dnech strastiplné cesty jsem konečně dorazil na vrchol hory Olympus Mons. Olympus Mons je vyhaslá sopka. Její „nadmořská výška“ (není vhodné mluvit o nadmořské výšce, když na Marsu není moře), je 27 kilometrů nad nulovým bodem (27k. n. n. b.) anebo 25 kilometrů nad bodem se střední hodnotou povrchu Marsu. Z vrcholu Olympus Mons jsou krásné výhledy nejen na všechny strany Marsu, ale také na hvězdy. Skoro stoprocentní absence atmosféry zajistí, že i ve dne jsou na obloze vidět hvězdy. Stát na vrcholu Olympus Mons je opravdu neuvěřitelný zážitek.
Zpět na Zem
Pár minut jsem se kochal výhledem a začal sestupovat. Pomalu jsem začal ve své hlavě plánovat a řešit cestu zpět. Bylo mi jasné, že sondou Phoenix se domů nedostanu. Neletí totiž zpátky. Nezbývá mi tedy nic jiného, než sejít dolů pod horu, někde do míst, kde jezdí vozítko ze sondy Phoenix a tam zkusit stopnout nějaký létající stroj místních, jestli by mě nehodili domů. Na Zem sice nikdo od úpatí Olympus Mons neletěl, ale jedna sympatická bytost (vzhledově vypadala jinak, než ostatní, z toho usuzuji, že asi nebyla z Marsu) mě hodila ve velmi bizarně vypadajícím létajícím stroji na oběžnou dráhu Marsu. Tam mě vzali dva malí Marťánci směrem k zemi. Kupodivu jsme si rozuměli a mohli si vyprávět. Cesta příjemně ubývala. Rozhodně lepší než cesta tam s vypnutým robotem v nákladovém prostoru.
Říkali mě, že na zem lítají často a nejen oni. Je to taková adrenalínová zábava marťanské mládeže. Na nějakém silném a rychlém stroji přiletět na zem a nechat se pronásledovat vojenskými stíhacími piloty, kterým nakonec uletí mimo zemskou atmosféru a zmizí jim. Když vidí, že piloti pronásledování vzdají a začnou se vracet, tak na ně ještě schválně zablikají. Tím je piloti zpozorují, opět otočí stíhačky a pokračují v pronásledování. Oni jim zas uletí a pořád dokola … takovou mají zábavu. Navíc bylo vidět, že mají přehled. Nejen, že znali českou Republiku a věděli kde se nachází, ale věděli dokonce, že naše armáda má v arzenálu stíhačky Gripen.
I když jak říkali už létání na Zem není taková zábava jako dříve, třeba ve 40. a 50. letech. Co lidé vynalezli radar a od dob studené války, kdy již neexistuje kousek vzdušného prostoru, který není hlídán radarem, není už na zemi taková sranda.
Stačilo mi, aby mě vysadili někde na pevnině, ale oni mě ochotně hodili až střechu našeho paneláku.
Závěr
V současné době je bohužel cesta na Mars pro lidi stále nedostupná. Jediný možný způsob jak se na Olympus Mons dostat, je stejně jako já letět bez letenky načerno. Na cestu se musíte vybavit spoustou potravin, vodou a kyslíkem. Celou několika měsíční cestu jsem strávil v nákladním prostoru s pojízdným vozítkem (robotem ) Phoenix, se kterým byla otřesná nuda. Není s ním žádná sranda, pořád mlčí a navíc byl podstatnou část cesty vypnutý. Doporučuji vám taky vzít si i nějakou zábavu. Třeba knihu na čtení. Nedoporučují počítač, diskmana, MP3Mana, nebo jinou elektroniku. Úbytku napětí by si mohli všimnou v řídícím centru na Zemi a tím by jste se prozradili.
Při putování na Olympus Mons jsem potřeboval kyslík. Na místě se dost špatně shání. Je dobré, když budete mít zásoby sebou.
Raději nespoléhejte, že na povrchu Marsu je voda, já žádnou neviděl.
Zajistěte si cestu zpět. Nespoléhejte na sondu, kterou letíte. Sondy se obvykle na Zem nevracejí.
Galerie
Olympus mons – nějaké fotky, které jsem pořídil cestou zpět.
Olympus mons – wikipedie – další informace o Olympus Mons.
Phoenix – Phoenix, má doprava na Mars.