Druhý díl o zdolání 3 kopců v pohoří Moravskoslezské Beskydy během jednoho dne. Článek popisuje druhou část trasy přes hlavní hřeben Moravskoslezských Beskyd z vrcholu Smrk přes Šnaci na Lysou horu.
Prudký sešup ze Smrku měl sice za následek vysoké tempo, ale ani to nijak nezměnilo fakt, že čas začíná být kritický, o grilovačce kolem 7-mé večerní si můžeme tak povídat vtipy a je jasné, že start v 8.20 ráno byl hodně pozdě. Na přehradě Šance jsme kolem 17.25, odtud je to na Lysou horu 7km, jen se říká, že je to nejobtížnější cesta na Lysou horu, já ji zatím nikdy nešel, tak nevím. U hráze je kohoutek s pitnou vodou, kde znova dobíráme zásoby. Jen Marek s Jarinem viditelně odpadají a my na ně čekáme až do 18.00. Když konečně dorazí, oznamují, že na Lysou horu už nejdou, Marka prý bolí koleno a je už docela pozdě. Navíc se na nebi začínají objevovat mraky. Marek nás tak s Jarinem opouští, my jsme však odhodláni na Lysou horu dojít stůj co stůj.
Obr. 1. Přehrada Šance – nabírání sil před výstupem na Lysou horu
Vyrážíme. Velké odhodlání brzdí hned první metry od Šance, kdy cesta nepříjemně stoupá a zvedá sklon. Dalším narušitelem naší psychiky je Marek, jenž volá, že v Janovicích (tam ho od Šancí zavezla Karlova žena) dost hustě prší a ať to raději zabalíme, že pro nás přijedou. Striktně odmítáme a doufáme ve štěstí s počasím. Na hodinky se raději nedíváme, o grilování už nepadá ani slovo. Náš úsměv z rána vymizel a na tvářích se objevuje jen při ironických poznámkách o dnešním výletu (v 6 večer už budeme grilovat, bude to hračka,…). Asi 2km od Šance začíná Karel nahlas uvažovat, že to vzdá. Ne, že nás by to taky nenapadlo a jsem si jist, kdybych šel sám, nebo třeba s přítelkyni, tak to taky zabalím, ale jelikož jsme se rozhodli a jsme docela cílevědomí, jsme prostě rozhodnuti jít a ani by nás nenapadlo toto vyslovit. O to víc mě to překvapilo právě u Karla, jenž vždy v kritických chvílích dokázal zabrat a táhnout. Mluví něco o tom, že dětem slíbil, že si s nima bude večer hrát a že pokud půjde dál, tak to nesplní. Samozřejmě oponujeme, že i když teď se vydá domů, stejně už budou děti skoro spát. Kritická chvíle trvá asi 10 minut a Karla nakonec přemluvíme k pochodu dál, plánovali jsme to 14 dní, a kdo ví, kdy zase budeme tak “blízko”. Karel podlehne a přeměňuje se v zarputilého tahače do kopce jak ho známe. Pravidelným tempem ukrajujeme metr po metru (opravdu začíná být cítit každý metr) do prudkého kopce. A jakoby toho nebylo málo, z černých mraků nad námi se začíná spouštět déšť a po chvíli už nejsme chráněni ani stromy v lese. Dojídáme poslední hroznový cukr a z posledních zbytků dobré nálady tahám foťák a přemlouvám kluky k hromadné fotce. Se smíchem tato fotka určitě nebude, uvědomuji si, že je pro mě dost vyčerpávající vůbec foťák nastavit na samospoušť, ale vím, že tato fotka bude dobrá, ocení se však až další den. Říkáme si, že už tady někde ta Lysá hora musí být, ale nekonečné stoupání doprovázeno docela silným deštěm nekončí. Vypadá to, že nejvíc odpadá David (hned jsem optimističtější, když vím, že na tom nejsem nejhůř), Karel mu půjčuje hůlky a za už mírně protivné nálady neustále šlapeme. Hurá, konec lesa, sice nejsme proti dešti chráněni, ale na asfaltové silnici s úlevou čtu “vrchol 400m”.
Obr. 2. V lese pod Lysou horou
Konečně! 20.00 a jsme nahoře. Plán je jednoznačný – jít do hospody. Nahlas se bavíme o možnosti přespat někde tady, opravdu si nedokáži ani představit, že bych měl ještě dneska někam jít. Vcházíme do hospody a hle – hospoda zavřená! Ironicky se zasmějeme, ale zároveň vidíme, že v další hospodě se svítí. Vstupujeme dovnitř a vidíme bujarou oslavu jakýchsi lidí – uzavřená společnost. Naštěstí mají pochopení (a docela upito) a tak si můžeme sednout, dát si pivo, polívku a převlíct si mokré věci. Venku je už tma, ale nám to nevadí, po pár minutách se nám vrací úsměv a vesele pijeme a jíme. Partička těch lidí tady něco slaví a přináší nám velkou obloženou mísu (asi opravdu vypadáme unaveně). Dáváme se do hovoru a dostáváme nabídku na přespání, krásný útulný pokoj s postelemi a peřinami – fantastické! Sice nebudeme mít v nohách 50km (až sem to bylo nějakých 45km), ale to v tuto chvíli nevadí, 3 kopce jsem zdolali a grilovačka dneska už určitě nebude (i můj tip na 8 večer se ukázal býti hodně optimistickým). Já, David a Vašek souhlasíme a Karel se vybavuje u baru s nějakým členem horské služby. Říkáme mu tu skvělou zprávu, ale Karel nesouhlasí, že on nezůstane, že do Janovic trefí i po tmě a že to je kousek. A aspoň bude ráno doma, kdežto odsaď by se musel trmácet a ztratil by čas. Je nám jasné, že když pude Karel, půjdeme všichni, přece se nerozdělíme tady. Chvíli se navzájem přemlouváme, ale tak jako jsme přemluvili my Karla dojít až sem na vrchol, tak teď nás Karel odhodlal jít dolů. Aspoň budeme mít těch 50km. Dopíjíme pivo, dojídáme jídlo a jdeme. Osobně se mi vůbec nechce, nohy mě bolí a nedovedu si představit jít další kilometry. Venku prší , je zima a tma.
Obr. 3. Hledáni turistické značky v noci
Překvapivě po pár minutách se bolavé nohy rozcházejí, jídlo, pití a trošku odpočinku udělalo své a my zjišťujeme, že se nám jde docela dobře. S chůzi je to sice v pohodě, ani déšť nám nevadí, ale problém je tma a my nemáme baterku. Karel nahoře zjistil od horského vůdce nějakou zkratku, proto jdeme trošku jinou cestou, než směrem do Frýdlantu. Jenže ona zkratka spočívá v odbočení do nějaké cca 0,5 m široké, prudce klesající vyšlapané stezce. Tu však bez baterky nemáme šanci najít a tak po zhruba hodině chůze zjišťujeme, že ani nevíme kde jsme. Od Karla žena je připravena nás autem vyzvednout, jenže náš směr je jiný, než do Frýdlantu a tak jí voláme ať je připravena přijet kdekoliv, že nevíme kde jsme. Jediné co vydává aspoň trošku světla je blesk od foťáku a tak, ač se to zdá komické, fotíme v naprosté tmě stromy a na fotkách pak hledáme, zda-li na nějakém stromu není turistická značka. Kupodivu to funguje a my víme, že jdeme po modré. Asi po 2 hodinách chůze (už je nám to jedno, náladu máme dobrou) přicházíme k nějaké soukromé chatě, kde se svítí. Boucháme na dveře a nakonec, trošku nedůvěřivě nám otevírá nějaký starší pán (ani se nedivím jeho nedůvěřivosti. Ve 22.00 banda 4 kluků bouchá na dveře). Dozvídáme se, kde jsme (Malenovice 🙂 ), voláme Karlově ženě a je už jen otázkou času, kdy se potkáme. To se stává kolem 22.30, vesele a trošku komicky skáčeme před autem a smějeme se na celé kolo. Jsme úplně promočení, pořád dost prší a my ironicky přemýšlíme, jestli budeme grilovat. Přijíždíme ke Karlovi, bereme si své věci, které jsme měli připraveny na večer a Karel nás odváží domů, Vaška s Davidem do Frýdku-Místku a mě do Ostravy. Ještě před půlnoci vycházím ze sprchy, bolí mě nohy, ale to nevadí, vím, že mě čeká posledních 6,7 kroků do postele….
Zážitky z jednodenní 50ti kilometrové trasy přes hřeben Moravskoslezských Beskyd ze Zbojnické chaty na Pinduli směrem přes Černou horu, Radhošť, Pustevy, Smrk a Šanci na nejvyšší vrchol Lysou horu v červnu 2006.
Vydává Radim Dostál
Všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků nebo fotografií je bez souhlasu provozovatele webu nebo autora článku zakázáno. Zásady ochrany oosbních údajů