Thajsko a Kambodža 2010 – den šestý – První den v džungli
- Pavla Řeháková
- 5.07.2010
- 0:00
- Změněno: 1.07.2010 | 14:09
Tří denní trek džunglí s mr Whisky a Is .. den první.
Začátek cesty
Doufali jsme, že hostel v malé uličce za jedním z chrámů mimo centrum města nám poskytne tiché útočiště. Opět jsme se ale spletli. V noci nás rušila hudba z nějakého klubu schovaného mezi malými domky v okolí. Pavlík se opět moc nevyspal, já jsem byla tak unavená, že jsem i v tomto hluku prospala celou noc.
Ráno se nám kupodivu daří vstát včas na společnou snídani v 7:00. Jídla jsme si objednali již při včerejší večerní schůzce, i tak jim příprava trvá dost dlouho. Když už jsou konečně všichni najedení, jdeme si uložit naše batohy, doklady a peníze na recepci. Máme pochopitelně strach odložit doklady a peníze na 3 dny. Nakonec nás však přesvědčují, že se nic neztratí a že je to bezpečnější, než brát vše s sebou.
Batohy nakládáme na střechu terénního auta. Všichni si sedáme dozadu, na krytou korbu. Asi po hodině cesty máme první zastávku na trhu, kde máme možnost dokoupit si poslední věci.
Ráno jsme se domlouvali s naší průvodkyní Is, že nám zastaví někde, kde si můžeme vyměnit peníze. Zůstalo nám jen necelých 500 Bt. Na tržišti se jí tedy hned ptáme, kde si můžeme peníze vyměnit. Dozvídáme se ale, že na to zapomněla a žádná směnárna nebo banka tu není. Ujišťuje nás ale, že když budeme peníze potřebovat, máme jí říct a ona nám půjčí.
Na tržišti ještě kupujeme baterku (70 Bt i s bateriemi). Máme s sebou jen jednu čelovku a jak nás Is ujišťuje, určitě budeme potřebovat dvě. Za 10 Bt bereme ještě lahev vody. Tím se ovšem naše již tak skromné finance ještě znatelně snížily.
Po nákupu pokračujeme v jízdě. Asi za hodinu se dostáváme na prašné horské cesty. Nakonec zastavujeme ve vesnici. Is nás vede do jednoho z domů, ukazuje nám několik zajímavostí ze života místních.
Chatrč je celkem velká, dřevěná, podlahu ale tvoří jen udusaná hlína. Uprostřed v prohlubni hoří oheň na kterém se vaří. V rohu místnosti je ze dřeva vytvořené asi 15 cm vysoké “pódium“. Na něm na rohožích rodina spí.
Z chatrče nás Is vede kousek za vesnici. Spolu s jedním z místních chlapců nám ukazuje pasti, které místní používají k chytání zvířat. Jsou vyrobené jen z větví, klacků, případně provázku. Zkoušíme si je sami nastražit. Je neuvěřitelné, jak jednoduché a přitom účinné jsou. Na některé nás zvláště upozorňuje. Místní je běžně používají a mnohé jsou nebezpečné dokonce i pro člověka.
Cestou zpět procházíme kolem vesnické školky. Děti si zrovna čistí zuby před budovou. Nejprve se stydí, ale brzy se rozkoukají a začínají se předvádět. Pokračujeme dál. Připadá nám neuvěřitelné, jak tu lidé žijí. Před dřevěnou chatrčí s podlahou z udusané hlíny parkuje nablýskaný terénní pick-up Honda a za chatrčí je vidět obrovský satelit…
Obr. 1. Vesnická škola v Thajsku
Asi 30 minut jízdy od vesnice zastavujeme a obědváme tentokrát ještě jídlo koupené na trhu – rýže, vejce, kuřecí maso, několik omáček a vepřové “křupky“ (něco jako škvarky, ale větší a vypražené úplně do křupava).
Po jídle fasujeme každý síťku zakončenou bambusovou obručí. Zatím, co si je připevňujeme na batohy, přemýšlíme, k čemu nám asi budou…
Putování džunglí
S batohy na zádech se po úzké cestičce vrháme mezi stromy u cesty. Už po několika metrech nás Is zastavuje. Ukazuje nám různé rostliny, říká nám jejich názvy a k čemu je můžeme použít. Jedna zastavuje krvácení, další snižuje horečku. Ukazuje nám také liánu, ze které se dá získat voda na pití. U stromu s podivnými plody (vypadají jako malá, nezralá, svrasklá jablka) nám vysvětluje, jak poznáme, zda jsou plody jedlé – nejprve se musí kousek odříznou a šťávou z plodu potřít vnitřní strana paže, kde je kůže tenká a citlivá; v případě, že kůže nepálí, můžeme se plochy řezu opatrně dotknout špičkou jazyka; není-li chuť plodu nijak nepříjemná, je na čase malý kousek ukousnout, rozkousat a vyplivnout; nepociťujeme-li ani poté v puse nic podezřelého, je velká pravděpodobnost, že je plod poživatelný.
Obr. 2. Is v džungli
Po „lovu“ pokračujeme v cestě. Tentokrát již ne tak vesele. Cesta nás vede stále dolu, až na místo, kde roste několik desítek banánovníků. Is vytahuje z batohu mačetu, vrhá se k jedné rostlině a několika údery ji poráží. Z kmene usekne asi půlmetrový kus a podává mi ho. Podle jejích instrukcí ho loupu. Má strukturu jako pórek. Po několika zelených vrstvách se objevuje bílý vnitřek. Ten máme vzít s sebou, bude také k večeři.
Cestou se ještě máme možnost zhoupnout na liáně, prozkoumat termitiště, vyrobit si vlastní přírodní provázek a nakonec se dočkáváme i hlavního lákadla dnešního dne – slonů.
Setkání se slony
Z ničeho nic se před námi objevují dva sloni. Jsou nádherní. Nikdy jsme neměli možnost poznat tato zvířata z takové blízkosti. Váhavě se přibližujeme a ptáme se, zda si je můžeme pohladit. Mají hrubou, zvrásněnou kůži porostlou chlupy připomínajícími svou drsností drátky.
Rozdělujeme se do dvou skupin. Dobrovolně se hlásíme k té, která na slonech pojede až jako druhá. Jít po pěšině za slony, pozorovat jejich překvapivě elegantní pohyby je mnohem větší zážitek, než jet na nich. Cestou se Is vyptáváme na všechno možné o slonech. Dozvídáme se, že jsou to dvě samice – matka a dcera. Dcera je navíc březí.
Obr. 3. Sloni v džungli
Asi po půl hodině se střídáme. Na slony není jednoduché nasednout. Jejich majitelé je nejprve donutí sklonit hlavu. My potom musíme jednou nohou šlápnout do středu jejich obrovské hlavy a vyhoupnout se do dřevěných sedaček na hřbetě. Sloni jsou sice mohutní, ale jejich rozvážné pohyby působí velice jemně a důstojně. Proto mi připadá tento způsob chování se k nim hrozně ponižující. Nejraději bych se jízdy na jejich hřbetě vzdala, jen abych slonici nemusela šlapat na hlavu. Nakonec se ale nechávám přesvědčit, že to pro slony nic není a přece jen nasedám. Sloni jsou tu pochopitelně využíváni také na těžké práce v lese jako je tahání klád. Na rozdíl od toho je pro ně prý vozívání turistů odpočinek.
Nocleh
Po dvaceti minutách jízdy se před námi les rozestupuje. Otvírá se nám pohled do údolíčka jehož svahy jsou poseté terasovitými políčky. Postupujeme po úzké pěšince na jedné straně údolí. Na jeho konci odbočuje cesta doprava. V záři večerního slunce se před námi objevuje stádo buvolů a několik chatrčí ve svahu – náš dnešní nocleh.
Ze hřbetu slonice pohodlně sklouzáváme na verandu jednoho z domků. Is nám potom ukazuje, kde budeme spát. K dispozici jsou dvě chatrče. Ostatní ze skupiny jdou do jedné chatky a nám, jakožto novomanželům, přenechávají soukromí druhého stavení. Uvnitř jsou na zemi v řadě vyrovnané rohože s polštářky nad nimiž visí ze stropu moskytiéry. Domky jsou vyrobené z dřevěných prken, mezi kterými jsou pořádné mezery, těmi sem prosvítají paprsky zapadajícího slunce.
Převlékáme se a jdeme za ostatními. Nacházíme je v domku sloužícím místním obyvatelům. Zároveň je tu něco jako kuchyň. Většina skupiny sedí kolem vyvýšeného pódia uprostřed a na talíře porcuje melouny. Jeden talíř je určený pro stařenku, sedící venku na lavičce. Bydlí tu jen jedna rodina, ale kromě ní a dvou mužů se slony jsme zatím nikoho jiného neviděli.
Po svačince jdeme nasbírat dřevo na oheň. Potom se odhodlávám vyzkoušet “sprchu“ než zapadne slunce. Tři kusy vlnitého plechu tvoří zástěnu, uprostřed které je umístěn sud s vodou svedenou sem z jakéhosi pramene modrými plastovými trubkami. Při mytí si zároveň vychutnávám západ slunce nad krásnou horskou scenérií.
Po večerní hygieně je čas na přípravu večeře. Jídlo se připravuje na ohništi uprostřed chatek. Všichni se snažíme něco dělat, ale organizace je trochu zmatená. Nakonec vznikají čtyři jídla – karí z kuřete, mix sojových klíčků a tofu, polévka z banánovníku a dušené zelené listy s trochou kuřete. Nejsem v jídle moc vybíravá, ale ani jeden z připravených chodů mi nijak extra nechutná. Ještě, že nechybí vařená rýže…
Noční lov
Po západu slunce se udělala překvapivá zima. oblékám si tepláky, pořádné boty, flaušovou mikinu, bundu a dokonce i zimní čepici (jsem nakonec ráda, že ji mám). Už se těším do postele. U ohně se ale objevuje několik dalších mužů. Is vytahuje dřevěné pasti, vysvětluje nám, jak fungují a mluví o nočním lovu. Rozhodně už se mi nechce nikam chodit, jsem ale připravená netrhat partu a vydat se s ostatními. Když se ukáže, že dvě francouzsky také nehodlají běhat po lese s baterkou a raději budou v táboře udržovat oheň, uleví se mi. Chvíli zůstávám s nimi venku, potom se omlouvám a jdu spát.
Pavlík s ostatními se vrací z lovu asi za hodinu a půl. Vrzání prken mě probouzí. Ptám se ho na průběh lovu. Nejprve nastražil každý jednu past na hlodavce. Potom prý chodili lesem společně s místními muži vyzbrojenými kulovnicemi. Za hodinu ale neviděli ani jedno zvíře. Objevili pouze stopy srny. Do tábora se tedy vrátili bez úlovku. Snad se alespoň do nastražených pastí chytí nějaké krysy na zítřejší oběd.