Přes hory do Mestie
- Lenka Churavá
- 1.11.2010
- 0:00
- Změněno: 6.04.2014 | 16:50
Chceme jít přes hory z Mazeri do Mestie. Soso říká, že je to možné, ale je třeba trefit ten správný hřebínek a musí být vidět na cestu.
22. 9. 2009 – úterý
Chceme jít přes hory z Mazeri do Mestie. Soso říká, že je to možné, ale je třeba trefit ten správný hřebínek a musí být vidět na cestu. Je trochu mlha, ale už neprší a vypadá to, že se mlha zvedne. Rozloučíme se tedy a vyrazíme. Jdeme pořád nahoru podél potoka. Jedna cesta má jít kolem lesa, ale bude to lepší nahoru na hřebínek.
Projdeme kolem prázdných letníků. Kolem koní a krav jdeme zase po značené cestě, ale nevíme vlastně, kam má vést. Počasí se moc nelepší. Vždy se zvedne mlha, pak zaprší a zase je chvilku vidět. Brodíme se bahnem a pěkně to klouže. Jsme nahoře u dalších letníků a nevíme, kam dál. Jde to nahoru na hřeben, ale nic není vidět. Jen je jasné, že tam už bychom šli po sněhu. Letniky jsou opět prázdné. Do jednoho nahlédneme. Je velmi malý, ale prakticky a hezky zařízený. Brodíme se bahnem smíchaným s kravinci a už toho máme pokrk.
Obr. 1. Cesta do Mestie
Zkusíme se vrátit zpět na cestu kolem lesa. Jedna se zvedá prudce nahoru do lesa a pak končí. Snažíme se prodrat nad hranici lesa, ale je to hrůza. Jsme celí zmáčení. Vzdáváme to. Kloužeme směrem dolů. Už je pět odpoledne a my jsme unavení a mokří. Kus nad spodními letníky stavíme stan. Po chvíli se obyvatelé letníků začnou vracet domů a vesnička začíná ožívat. Ženou kolem nás krávy, které nám chvilku olizují stan a pak nás nechají být. Ještě jde kolem starší žena s koněm a se psem. Nikdo nás však ve stanu neruší a my usínáme. Zítra počasí rozhodně, zda půjdeme ještě nahoru, nebo dolů.
23. 9. 2009 – středa
Ráno pořád prší, a tak scházíme dolů zpět do Beča. Jdeme na hlavní ulici stopovat směr Mestie. Potkáme jednoho Američana se synem. Vyrazili ráno z Mestie a doufají, že něco stopnou do Zugdidi. Z Mestie totiž jede maršrutka jen v pět ráno a pak už nic. Do Mestie to máme z rozcestí osmnáct kilometrů. Za Bečem dojdeme k betonárce – stavby silnic. Konečně víme, kam jezdí všechny ty náklaďáky. Jeden z nich za chvíli zastaví. Vylezeme na korbu a vezeme se až do Mestie.
Obr. 2. Rozcestí Bečo
Cestou zastavíme u rokle. Řidič vyleze a shodí dolů pytel plný použitých dětských plenek. Ach jo, Takhle se tady hospodaří s odpadem.
Už svítí slunce a je nám hej. Nahoře se pořád honí mraky, tak jsme rádi, že jsme slezli dolů. Fotíme si obranné věže, které tady dřív stavěli u každého domu. Dřív tady bojovaly klany mezi sebou a bylo potřeba těchto věží. Měli v nich dobytek a sami v nich v době nebezpečí bydleli. Dnes se v některých věžích ubytovávají turisté. Cesty jsou zatím většinou děravé, ale mají tu spoustu modejních strojů na opravu silnic a opravdu se činí.
Náklaďák nás vyhodí v Mestii na náměstí. Kupujeme chleba a rajčata. Sýr tu nemají, což nám připadá zvláštní. Po náměstí se prohání pár toulavejch psů. Je tu mapa celé Svanetie a Mestie. Jdeme směrem, kde se vyskytuje nejvíce ubytovacích zařízení. Nakonec se zeptáme jednoho chlapíka, jestli bychom si nemohli u něj na zahradě postavit stan. Prý by to šlo, ale že bydlí asi kilometr daleko. Když prý na něj počkáme, dojede pro svojí ženu a pak nás tam sveze.
Obr. 3. Mestie
Jeho žena jemoc sympatická. Jedeme k nim na zahradu ještě s jeho kamarádem, který ještě není ženatý. Vypijeme spolu pivo u nich na zahradě, my postavíme stan a ještě vyrazíme do města. Chceme jít do etnografického muzea. Svezeme se zase s pánem zpět do města a jdeme do muzea.
Vejdeme dovnitř a vidíme dva vojáky, jak tu chroupou kukuřici. Očividně jsou z nás dost překvapení, že ještě chceme dovnitř. Zaplatíme vstupné 10 lari , dostaneme každý také kus kukuřice a jdeme dovnitř. Všechno kvůli nám otevřou a rozsvítí. Naštěstí ještě dorazí další skupinka, takže to nedělali jen pro nás dva. Skupinka to má i s anglickým průvodcem, a tak se trochu přiživíme a posloucháme.
Jsou tu sekery z doby železné a bronzové, ženské ozdoby, hliněné nádoby, středověké zbraně, máselnice a hmoždíře, nástěné malby a staré bible. Je tu výstava fotografií italského fotografa Vittorio Selly, který cestoval třikrát v oblasti centrálního Kavkazu (v r.1889, 1890 a 1896) Personál je poměrně početný. Po prohlídce stihnou vše rychle zavřít a společně s námi odcházejí.
Nakoupíme ještě jednou a zajdeme do kavárny na čaj, chačapuri a kubdari (3GEL) Je to mastné, vydatné a dobré. Vedle nás sedí dvě skupinky Izraelců, které krmí toulavého psa. Když vycházíme z kavárny, úplně náhodou je tu zase náš pan domácí s jeho kamarádem a japonským vozem (volant na pravé straně) a svezou nás domů.
U nich pak do deseti do večera pijeme s ještě dalšími dvěma kamarády svanské víno a pálenku z chleba. Pronáší se přípitky sice časté, ale krátké.