Poslední část soutěsky Samaria, od Osia Maria k vesnici Agia Roumeli, kde v jedné její části jako by se zastavil čas. Agia Roumeli je vesnice, kam nevede žádná cesta. Je zde možnost dostat se pouze z hor, nebo po moři.
Procházím kolem ruin bývalé osady Samaria, která zanikla při vzniku národního parku Samaria (viz Soutěskou Samaria od kaple Agios Nikolaos ke kapli Osia Maria). Ruiny jsou nalevo na druhé straně údolí. Po deseti minutách chůze přicházím k dalšímu odpočívadlu jménem Perdyka.
Na odpočívadle Perdika se zdržím jen asi 5 minut a pokračuji. Za odpočívadlem Perdika vcházím do nápadně úzké soutěsky.
Po hodině a deseti minutách přicházím k dalšímu turistickému odpočívadlu Cristos. Je zde malá kaple. Usedám zde na čtvrt hodiny a něco málo jím. Podle plánku, který mám od cestovní kanceláře jsem dva kilometry od konce soutěsky Samaria.
Před koncem soutěsky se nachází nejužší místo soutěsky – Sidheropórtes, v překladu Železná vrata. Jedná se asi o 3 metry široký průchod mezi skalami, které jsou vysoké několik stovek metrů.
Po půl hodině chůze přicházím ke konci soutěsky. Je zde občerstvení, kde lze koupit i suvenýry a hlavně je zde místo, kde lze je nutné odevzdat část vstupenky s číslem. Tím si správci národního parku udržují přehled, jestli někdo v soutěsce nezůstal.
Je 15:52, do soutěsky jsem vstoupil v 10:13. Soutěskou jsem šel přibližně 5hodin a 40 minut. Ještě mě samozřejmě nějaká malá trasa čeká (přes dvacet minut), než dojdu k pobřeží, ale už se nejedná o nic náročného.
Za koncem soutěsky mě čeká asi desetiminutový průchod vesnicí, která jako by byla z minulého, možná předminulého století. Místní zde mají kolem svých domů ovce, kozy, občas nějaký typický pravoslavný kněz (starší vousatý muž v typickém kněžském obleku), domy jako by ze skanzenu. Po deseti minutách je zde opět závan civilizace. Někdo zde prodává čerstvě vymačkané pomerančové džusy a stojí zde mikrobus, který za nějaký poplatek (1.5 Euro) odveze lidi k pobřeží. Samozřejmě se rozhodnu, že půjdu pěšky, ale je spousta takových, kteří se svezou.
Po dalších deseti minutách chůze po asfaltové cestě poprvé spatřím moře (Libyjské moře). Jsem kousek od pobřeží na jižní straně Kréty. Po pár minutách vcházím mezi první budovy vesnice Agia Roumeli.
Agia Roumeli je plná turistů, ale přesto by se dala nazvat jako konec světa. Je zde několik taveren, několik míst, kde je možné se ubytovat v soukromí. Co je však velmi důležité, nevede zde žádná cesta. Lze se zde dostat jen soutěskou Samaria, tedy přijít z hor, nebo po moři. Oproti osadě, která byla hned za koncem soutěsky Samaria (a působila dojmem skanzenu) je Agia Roumeli u moře plně vybavená vesnice i s obchodem. Protože mám ještě čas, než budeme mít sraz s cestovní kanceláří, která výlet na soutěsku Samaria organizovala, směřuji rovnou k moři se vykoupat. Nakonec až se s průvodcem setkám, dostanu lístek na loď a opět se jdu koupat. Loď mě převeze k místu, kde nastoupím do autobusu a jedu do oblasti Amoudara. Můj výlet na soutěsku Samaria končí.
Soutěskou Samaria jsem šel asi šest hodin, počítám-li cestu až k moři. Obvykle se jde přes poledne v největších vedrech. Po cestě je mnoho pramenů pitné vody, ale i tak je dobré mít dost svých zásob tekutin. Po cestě jsem překonal 1227 výškových metrů, začal jsem na Xyloskalo (1227 m. n. m.) a skončil na „nule“ u Libyjského moře v Agia Roumeli. Pro každého, kdo se vydá soutěskou Samaria by měly být samozřejmostí kvalitní boty nejlépe do horského terénu. Průměrný turista zvládne cestu soutěskou bez jakýchkoliv problémů.
Cesta soutěskou Samaria je úchvatná.
V srpnu 2010 jsem se vydal hledat sám sebe na Krétu.
Vydává Radim Dostál
Všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků nebo fotografií je bez souhlasu provozovatele webu nebo autora článku zakázáno. Zásady ochrany oosbních údajů