Suchum
- Lenka Churavá
- 2.05.2012
- 12:00
- Změněno: 25.07.2012 | 19:40
Ráno ještě ani ovce nejsou venku a my už vyrážíme. Je dnes výborná viditelnost, a tak vidíme až na hlavní hřeben Kavkazu a H. hodně fotí.
22. 8. 2011 – pondělí
Ráno ještě ani ovce nejsou venku a my už vyrážíme. Je dnes výborná viditelnost, a tak vidíme až na hlavní hřeben Kavkazu a H. hodně fotí. Slezeme nakonec dolů do lesa a klesáme a klesáme. Povrch je měkký, dost bahno, ale méně, než když jsme šli nahoru. Chvílema se prodíráme bučinou, ale jde to. Přejdeme skrz kapradí přes planinu a pak znovu do lesa a dolů až ke strojům na zpracování dřeva.
Cestou potkáváme poustevníka s dlouhými vousy a bambusovou holí. Když mě vidí, řekne: « Ženšina? Éta apásna, Zděs Kavkaz! » Nojo no, ať si myslí, co chce. Nic na to neřikáme, a on že Bůh s vámi a jde dál.
Sice jsem se s ním nechtěla hádat v jazyce, který neovládám, ale nevím, proč by průměrně zdatná žena se zkušenostmi s chozením po horách a s trpělivostí překonávat prudké kopce a překážky typu bahno a hustý porost nemohla vidět krásy Kavkazu. Jaké jiné nebezpečí může číhat na ženu než na muže? Medvědi tu jsou, ale člověka nenapadnou. Nehledě na to, že v boji s medvědem by neobstál ani muž. Jediným tudíž nebezpečím navíc pro ženu mohou být samotní muži. A že by kvůli tomu neměla žena chodit na Kavkaz? To ať se raději kavkazští muži naučí chovat slušně. My jsme naštěstí s tímto problém neměli a všechni muži se chovali velmi taktně, což potvrzuje následující zážitek.
Pokračujeme dolů a Honza jde notný kus napřed. Najednou za sebou slyším zvuk motoru a obrovský náklaďák se dřevem na korbě se blíží ke mně. Uhnu z cesty, ale auto u mě zastaví a chlap za volantem se diví, co tam dělám a jestli jsem tam sama a jestli nechci svézt. Říkám, že můj muž je vpředu a že jdeme pěšky. Honza už mezitím kvačí zpátky, podává si s řidičem ruku, jak je tady mezi chlapama zvykem. Řidič znovu nabízí, že nás sveze, tak si dáme říct. Hodí nám batohy nahoru na dva obrovské bukové kmeny. Prý jsou určeny na nábytek. Spolujezdec nás pustí dovnitř a sám jede vpředu na kapotě. Takhle nás svezou skoro až k moři na magistrálu, kde už jezdí maršrutky do Suchumi.
Hned chytíme maršrutku a frčíme k železničnímu mostu. Jsme trochu špinaví a smradlaví, takže se ruské paničky ofrňujou, ale pohoda. Dojdem do stejného hostelu, jako předtím a ubytujeme se na dvě noci. Na jednu noc budeme v luxusnějším pokojíku s moskytiérou v okně, s klimatizací, lednicí a televizí a na druhou noc máme jít zpět do toho jako předtím. Koupelnu a záchod máme teď hned vedle pokoje.
Než se stihneme osprchovat a umýt boty od bahna, volá nám nějaký turista, že by se chtěl sejít a popovídat si o trase, kterou jsme právě šli. Dostal na nás číslo od Esmeta. Domluvili jsme se na osmou u Červeného mostu, tak tam hned po osprchování míříme. Cestou se ještě stavíme na pivo, ale tentokrát do jiné hospody než předtím. Jídlo je tu dražší, ale pivo má cenu stejnou. Obsluha se zdá příjemnější a nehraje tu hudba.
Obr. 1. Červený most
Jdeme k Červenému mostu a čekáme až do čtvrt na devět a pořád nic. Nakonec se rozhodneme jít zpět k hospodě, a to už za námi běží vyhublý kluk. Je to Rus, Dmitrij. Shodou okolností je z ruské cestovky Kavkaz explorer, která má na Internetu stránky v angličtině. Z této stránky se H dověděl o Halo Trustu. Jdeme do té samé restaurace, kde jsme před chvílí pili pivo. Dmitrij říká, že tam výborně vaří. Objednává červené víno Čegen, fazolovou omáčku (výborná z červených fazolí), šašliky, chleba, maliku (kukuřičná světlá kaše) a smažený sýr (tady není obalovaný).
Pošušňáme si a mluví hlavně Dmitrij. Žil prý pět měsíců v Náhorním Karabachu a teď studuje kulturní antropologii. Vlastní v Rusku cestovku společně s kamarádem. Kamarád má platné povolení do soutěsky Kodori, takže půjde do sedla Adanga tudy. Dmitrijovi už povolení vypršelo, tak půjde stejnou cestou jako my. Snad bude mít větší štěstí. Najíme se, napijeme, nakonec si dáme ještě kafe a koňak. Jdeme spát kolem půl dvanácté večer.
Dmitrij toho na můj vkus moc nesnědl, přestože zítra vyráží do hor. Ale asi je zvyklej. Ukazoval nám fotky ze soutěsky Kodori a z Adangy. Už tam touto cestou jednou byl.
V noci sice nebzučí komáři, ale v ulici hrozně štěkají psi.
23. 8. 2011 – úterý
Dnes vstáváme pozdě a jdeme koupit dárečky, poslat pohledy a pak do Halo Trustu sdělit zážitky, a nakonec se vykoupat v moři. V obchodě se suvenýry koupíme každý dva hrnečky s loďkou a nápisem Abcházie a Suchum.
Poslat pohled z pošty stojí 40 rublů a je to poměrně komplikované. Protože Abcházii skoro nikdo neuznal, všechna pošta jede přes Rusko. Pohledy se musí strčit ještě do obálky a na ni teprve napsat adresu. Paklíček pohledů stojí v blízkém obchůdku 100 rublů.
Obr. 2. Vyhořelý parlament
Ještě nakupujeme abcházské víno. V jednom obchodě ochutnáváme domácí víno, ale chutná jak lak na nehty.
Dárečky doneseme na pokoj a jedeme do Halo Trustu. Tam vyprávíme zážitky z cesty a Esmet nám ukazuje fotky z Adangy a Lachty.
Obr. 3. Obrněné vozy Halo Trustu
Kupujeme si nanuka a pivo Baltiku a jdeme na pláž. Pak ještě naposledy procházíme krásnou suchumskou promenádu kolem Černého moře. Zítra už totiž frčíme zpět do Zugdidi.