Piton de la Fournaise – jedna z největších a nejaktivnějších sopek světa
- Silva Opálková
- 17.04.2013
- 12:00
- Změněno: 5.04.2013 | 19:19
V prvním díle seriálu o putování ostrovem Réunion nás Sivla zavede na sopku Piton de la Fournaise.
První den na ostrově Réunion se vydáváme za největší turistickou atrakcí tohoto ostrova, a tou je výstup na sopku Piton de la Fournaise ve výšce 2.631 m, která patří stále mezi činné sopky a k její poslední erupci došlo v roce 2010.
Jsme zde v červenci, takže je tady místní zima, což nám vyhovuje, protože teploty na většině míst ostrova se pohybují kolem 25 stupňů. Výjimku tvoří hory, kde mohou klesat až k 0. Jsou zde také „krátké“ dny, denní světlo je jen od cca 8 do 18 hodin, proto je třeba výlety zahájit brzy ráno, abychom vše stihli. Na místo přijíždíme v 9 hodin ráno, což jak se později ukáže, už je poměrně pozdě.
La Plaine des Sables
Posledních 25 km jízdy autem je už jen jediná cesta, která stoupá vzhůru k vulkánu a příroda zatím nenaznačuje, že jsme v oblasti sopky. Děláme první zastávku na vyhlídce u La Plaine des Sables ve výšce 2.260 m. Z vyhlídky je výhled už jen na měsíční krajinu a poslední kilometry cesty. Odtud ještě nevidíme, jaký „tankodrom“ budeme absolvovat k parkovišti. Zjistíme to až po sjetí několika ostrých zatáček. Maximální rychlost, kterou se dá jet není ani 30 km/h, ale i přesto cesta uběhla rychle a auto necháváme na parkovišti, odkud je krásný výhled na celý mohutný Massif de la Fournaise.
Obr. 1. La plaine des Sables (v pozadí Piton de la Fournaise)
Z parkoviště, ze kterého je mimo jiné také vidět nejvyšší horu ostrova Piton des Neiges (3.069 m n. m.), vede rovná cesta k vstupní bráně, odkud začínají turistické trasy. Je jich zde 6, ale jen jedna vede až na vrchol sopky s výhledem do kráteru. Nejdřív je však třeba sestoupit o několik desítek metrů níže do prostoru vulkánu.
Obr. 2. Piton de la Fournaise od startovního místa túry
Piton de la Fournaise
Trasy jsou značeny bílými značkami na zemi a občas se objeví nějaký ukazatel, případně rozcestník. Za špatného počasí může být orientace obtížnější. Zpočátku se jde příjemně rovně s pohledem na celou sopku. Postupně však cesta začíná stoupat a především se klikatí podle toho, kde je bezpečné chodit. Po každé erupci se trasa obměňuje, protože se jde po ztuhlé lávě. Jsou zde také informace o letech, ve kterých konkrétní lávová pole vznikla. Se stoupajícími výškovými metry samozřejmě ubíhá čas a začíná se postupně zatahovat a mrholit. Přichází mlha a tak výhledy už nejsou příliš daleké, ale stále je orientace ještě dobrá. Pokračujeme dále a doufáme, že bude něco vidět. Později už ztrácíme pojem o místě, kde zhruba jsme, jen tušíme, že už obcházíme kráter, jak bylo zaznačeno v informační ceduli. Nakonec cíle dosahujeme, ale nebýt zde umístěných informací a viditelně nakreslená hranice, kam už se nesmí, bychom to v té mlze snad ani nepostřehli. Čekat na lepší počasí nemá cenu, tak nezbývá než jen věřit, že se díváme do kráteru údajně druhé nejaktivnější sopky na světě.
Obr. 3. Na vrcholu vulkánu Piton de la Fournaise
Zpáteční cesta vede stejnou trasou a jak klesáme, počasí se zlepšuje, ale zdaleka už to není taková azurová obloha jako ráno, když jsme vycházeli. Potvrdilo se nám tak, že se opravdu vyplatí si přivstat, protože pěkné počasí vydrží dopoledne a odpoledne už se začíná pomalu zatahovat, o čemž jsme se přesvědčili také následující dny. Být zde o nějaké 2 až 3 hodiny dříve, jak doporučují jiní turisté, zřejmě by na vrcholu sopky byla lepší viditelnost.