Lesní bar
- Radim Dostál
- 10.03.2014
- 0:00
- Změněno: 6.04.2014 | 16:50
Cestou na vrchol Smrk se zastavíme v lesním baru. Lesní bar nabízí turistům jídlo i pití a světe div se, turisté platí dobrovolně. Lesní bar je opravdový fenomén.
Cestou na vrchol Smrk se zastavíme v lesním baru. Lesní bar nabízí turistům jídlo i pití a světe div se, turisté platí dobrovolně. Lesní bar je opravdový fenomén.
Od parkoviště pokračujeme po asfaltové cestě. Po pár metrech podejdeme pod železničním mostem a asfaltová cesta nás vede dále obcí, kde domy pořád více a více řídnou, až už skoro žádné nejsou. Asi po čtvrt hodině přijdeme k neoznačenému lyžařskému rozcestníku, kde se dovídáme, že lesní bar je od nás ještě jeden kilometr. Za rozcestníkem již vcházíme do lesa a po chvilce začínáme mírně stoupat.
K lesnímu baru přicházíme asi po půl hodině chůze od posledního rozcestníku. Cesta je nenáročná a pohodová. Lesní bar je sám o sobě velký fenomén. Už jsem o něm mnoho slyšel i četl a teď jsem jej teprve poprvé viděl na vlastní oči.
Lesní bar je v podstatě malý srub, spíše dřevěný přístřešek, kolem kterého je ohniště a několik stolů s lavicemi. Ve srubu je k dispozici občerstvení. K mání zde jsou třeba špekáčky i s hořčicí a chlebem, které je možné opékat na ohništi. K pití zde jsou alkoholické i nealkoholické nápoje. Rovněž v nedalekém potoku se chladí hlavně piva, ale také další nealkoholické nápoje. Vše funguje na principu samoobsluhy. Každý si vezme co chce a podle ceníku, který je zde pověšen na zdi, zaplatí do kasičky. Ano, i platba je samoobslužná. Chybí zde totiž dost podstatná věc, chybí zde obsluha. Je to neuvěřitelné, spíše je to malý zázrak, ale je to opravdu tak. Prostě v lese je v jednom dřevěném přístřešku k dispozici jídlo i pití a vedle je pokladnička, kam lidé dobrovolně házejí peníze za konzumaci. Nikdo je nehlídá a nikdo je nenutí. V tom spočívá podle mě onen již zmíněný velký fenomén. Lesní bar je totiž v provozu už několik let a ještě nezkrachoval. A navíc ho nikdo doteď nerozkradl. Teda možná rozkradl, ale ne v takovém rozsahu, aby mu způsobil likvidační ztrátu. Lesní bar jako by ukazoval, že v lidech, někde na dně jejich duší, existuje poctivost. Lesní bar svou existencí ukazuje to dobré, co v lidech je.
Samozřejmě se taková nabídka nedá odmítnout. Půjčíme si kovové pruty na opékání, které jsou u ohniště k dispozici. Opečeme si několik špekáčků a dáme si k nim láhvové pivo. Nakonec samozřejmě zaplatíme, protože lesní bar ukazuje to dobré v nás a všichni jsme v jádru dobří.
Lesní bar má dnes plno. Je zde opravdu hodně lidí. Musíme dokonce chvíli čekat, než se uvolní místo u ohniště na opékání špekáčků. Zdržíme se asi hodinu. V podstatě si uděláme takový lesní oběd. Po obědě pokračujeme dále. Našim dnešním hlavním cílem je vrchol Smrk a z mapy zjišťujeme, jak se k němu dostat. Rozhodneme se pokračovat dále lesní cestou, která začne hned za lesním barem stoupat. Směřujeme k hornímu lesnímu baru. Alespoň tak je místo označené na jedné z cedulí.
Asi po dvaceti minutách stoupání překříží naše lesní cesta asfaltovou cestu. Podle nápisu na stromě má být horní bar vzdálen už jen 100 metrů z našeho pohledu doprava.
Asi po dalších dvou minutách přicházíme k hornímu baru. Tentokrát jsme trochu zklamáni. Čekali jsme nějakou obdobu lesního baru, v jakém jsme hodovali asi před půl hodinou. Zde ale v podstatě nic není. Tedy zajímavé věci zde určitě jsou, ale nic k jídlu nebo pití. Pramení zde horský potok a je zde stůl s lavicemi, kde je možné usednout a odpočívat. Horní bar nenabízí nic, kromě horské pramenité vody. To nás samozřejmě nerozhodí a já vytahuji pleskačku.
Počkáme na opozdilce a pokračujeme dále asfaltovou cestou, tentokrát po cyklotrase, na Luční vrch. V okolí nejsou v podstatě žádné turistické značky, jen značky pro běžecké lyžování, nebo značky cyklotras.
K cyklistickému rozcestí Luční vrch přicházíme asi po čtvrt hodině pohodové chůze od horního baru.
Prodloužený víkend na podzim roku 2013 strávím s kamarády v Horní Lipové, kde nás čekají dvě nenáročné tůry po okolí.