Ben Nevis
- Radim Dostál
- 28.11.2016
- 0:00
- Změněno: 27.11.2016 | 19:24
Po přípravách se vydáme na výstup na nejvyšší horu nejen Skotska, ale celé Velké Británie, na Ben Nevis.
Glen Nevis Visitor Centre
Pro cestu na Ben Nevis volíme několik staletí starou, ale dnes již zrekonstruovanou, koňskou stezku vedoucí z údolí Glen Nevis. Trasa vede dle mapy po červené turistické značce, ale nepočítejte ve Skotsku s tak kvalitním turistickým značením jako u nás nebo na Slovensku. Ne nadarmo se říká, že Česká republika a Slovensko (bývalé Československo) má nejlepší turistické značení na světě. Turistická značka není po trase skoro vůbec vidět. Trasa je v mapě označená jako Ben Nevis Mountain Path.
Od parkoviště u Glen Nevis Visitor Centre se po chodníku vracíme kousek směrem zpět na Fort William. Po pár desítkách metrů přicházíme k informačním cedulím a k mostu přes potok River Nevis. Informační cedule se týkají právě hory Ben Nevis a výstupu na ní. O výstupu se zde dovídáme obecné věci, že délka cesty nahoru i dolů záleží na mnoha faktorech, jako je naše kondice, rychlost chůze a počasí. Konkrétně je zde uveden čas výstupu 4 hodiny a čas sestupu 3 hodiny. Celkově tedy cesta na Ben Nevis a zpět má trvat sedm hodin. Dle našeho turistického průvodce je to o hodinu méně, tedy šest hodin. My to zvládli ještě rychleji, a to za pět hodin. Pravda ale je, že cestou zpět jsme v podstatě nedělali přestávky, aby jsme se co nejrychleji dostali z toho pekla, které nás tam čekalo. To ale předbíhám. Dále je zde uvedena www adresa, kde je možné se zaregistrovat a tím dát najevo, že člověk jde na Ben Nevis. S upozorněním, které by se dalo přeložit, „Pokud nevíme, kde jste, je pro nás těší vám pomoci“. Vada na kráse trochu je, že adresa www.northernpolice.co.uk je v době psaní článku nefunkční. Patrně je cedule již stará.
Dále si také můžeme přečíst varování, že na vrcholu je obvykle o 9 stupňů chladněji než na výchozím místě, na kterém se právě nacházíme. Navíc nás cedule vyzývá, ať jsme připraveni na náhlou změnu počasí a ať si před výstupem zjistíme, jaká je předpověď počasí. Že máme sebou mít mapu, kompas, nepromokavé a také teplé oblečení, stejně tak dostatek jídla a pití. Výstup v zimě se doporučuje jen turistů, s odpovídající výbavou a hlavně zkušenostmi se zimní turistikou. Laviny jsou zde běžné. Nutno dodat, že tyhle cedule zde nejsou pro srandu. Výstup na Ben Nevis je v nepřízni počasí velmi nebezpečný.
Obr. 1. Horský potok na svahu Meall an t-Suidhe
Mírně mrholí, ale zatím se s počasím nic zásadního neděje. Vrchol Meall an t-Suidhe, který se nachází přímo před námi se střídavě zahaluje do mlhy a zase z ní odhaluje. Po lávce přejdeme přes River Nevis a pokračujeme chvíli podél potoka proti jeho proudu. Míjíme pěšiny odbočující doleva, kde je průchod zatarasen, nebo přímo je přes pěšinu plot, vždy s cedulí, „Zde nevede cesta na Ben Nevis„. Po chvilce přece jen přijdeme k místu, kde doleva odbočuje naše pěšina a procházíme mezi oplocenými parcelami. Všude kolem nás se pasou ovce. Ostatně co jiného by taky ve Skotsku bylo. Po pár stovkách metrů přejdeme po zajímavých zátarasech, které jsou přes pěšinu a přes které člověk přejde lehce, ale pro ovci jsou nepřekonatelnou překážkou. Po dalších pár metrech přicházíme přes pastvinu k úpatí hory Meall an t-Suidhe a začínáme stoupat. Svah hory Meall an t-Suidhe máme po levé straně. Několikrát ze svahu stéká horský potok, přes který přecházíme.
Asi po tři čtvrtě hodiny chůze od parkoviště zahýbáme prudce doleva. Po pravé straně máme malé údolí, kterým protéká potok Allt na n-Urchaire, označován také jako Red Burn. Důležité pro nás v tomto okamžiku je, že na protější straně doliny je Ben Nevis, který poprvé spatříme. Vrchol je zahalen v mlze. Za mírného mrholení stoupáme dál.
Obr. 2. Sedlo mezi Meall an t-Suidhe a Ben Nevis, v pozadí cesta na Ben Nevis zahalená mlhou
Lochan Meall an t-Suidhe (570 m. n. m.)
Po dalších dvaceti minutách stoupání přicházíme do sedla a spatříme jezero Lochan Meall an t-Suidhe. Jezero je od nás vzdálené asi sto metrů a nachází se po naší levé straně v sedle mezi vrcholem Meall an t-Suidhe a vrcholem Ben Nevis. Napadá nás, že by jsme se k němu zašli vyfotit, ale říkáme si, že cestou zpět budeme vědět, kolik máme času a uvidíme, jestli se k němu vydat. Nutno dodat, že je to velmi naivní plán. Cestou zpět bude totiž taková mlha, že jej ani nespatříme. Pokračujeme dále a počasí se začíná zhoršovat. V podstatě vcházíme do mlhy a poznáváme, co je to skotská mlha. Následuje monotónní stoupání po Ben Nevis Mountain Path. Monotónní proto, že vidíme asi tak na deset metrů. Věřím, že za pěkného počasí mohou být výhledy zajímavé. Začínáme si uvědomovat, že skotské mlhy na Skotské vysočině nejsou žádná sranda.
Obr. 3. Lochan Meall an t-Suidhe
Ben Nevis (1344 m. n. m.)
Po hodině a čtvrt rychlého stoupání mlhou od horského jezera Lochan Meall an t-Suidhe přicházíme k vrcholu Ben Nevis. Vrchol je plochý, dalo by se říct rozlehlá rovina. Na hranicích roviny jsou prudké skalní útesy, které v některých místech dosahují výšky až 700 metrů. Na tyto útesy je potřeba dávat pozor, zvláště v takové mlze, jakou zde máme my.
Obr. 4. Zbytky salaše na vrcholu Ben Nevis
U vrcholu Ben Nevis jsou zbytky kamenné budovy. Jedná se o starou, dnes již rozbořenou salaš. Také je zde nějaká cedule, která ale, zvláště v našich podmínkách, není dostatečně čitelná. Udělám narychlo několik fotek a při mačkání spouště lituji, že nemám rukavice. To co padá, již není déšť, ale kroupy. Mám prsty tak promrzlé, že nemůžu zmáčknout spoušť. Když nemusím nic dělat, mám ruku sevřenou v pěst, abych si hřál prsty.
Ještě že existuje Internet, můžu se podívat, jak vrchol Ben Nevis vypadá. Na vlastní oči nevidím v podstatě nic.