Bloudění, Lentechi, Tbilisi
- Lenka Churavá
- 6.12.2010
- 0:00
- Změněno: 27.11.2010 | 9:27
Ráno nejsme o moc moudřejší. Je sice docela vidět, ale protější strana vypadá naprosto neschůdná...
26. 9. 2009 – sobota
Ráno nejsme o moc moudřejší. Je sice docela vidět, ale protější strana vypadá naprosto neschůdná a táhne se na ní několik strmých ledovcových jazyků. Nahoře za horama je oblá ledová čepice. Tamtudy asi taky cesta nevede. Dole je obrovský ledovec, který se pravděpodobně postupně změní v řeku. Kolem všude skála.
Nakonec uvidíme blízko vodopádu matnou cestičku a vydáme se po ní. Jedním z ledovcových jazyků se zdá, že také kdysi někdo prošel. Vydáme se tedy směr protější strana údolí. Snažíme se jít po matných cestičkách, ale většinou jsou skoro nezřetelné. Přelézáme tři ledové jazyky a k jednomu se musí sejít po dost nebezpečné skále. Cesta jde velmi pomalu.
Sotva přelezeme nejnebezpečnější místo, cestička začne být zřetelnější. Počasí nám ale přestane přát a zatáhne se tak, že nevidíme zhola nic. Navíc začíná krápat. Za chvíli už taháme pláštěnky a jdeme po hřebínku. Po chvíli narazíme na širší cestu a dojdeme k rujně starého letniku. U ní zase váháme, kam máme vlastnějít. Cest je tu najednou zas nějak moc. Vylezeme na hřebínek a jdeme po něm. Vypadá to ale, že směřujeme špatně. Vracíme se k letníku a zkoušíme to jinudy. Všude na druhé straně hřebínku je prudký svah, který určitě nikam nevede. Nakonec už je zase sedm večer a my si stavíme stan na úzkém hřebínku.
V noci je bouřka a sněží. Chudák pes se netřese ani tak zimou jako strachy. Pustíme ho alespoň do předsíně stanu.
27. 9. 2009 – neděle
Dnes má být náš poslední den v Gruzii. V pět ráno nám odlétá letadlo. Už nemáme skoro nic k jídlu kromě kousku sýra. Signál tu naštěstí je, takže bychom mohli v nejhorším zavolat na ambasádu. V nejhorším sníme psi. Ráno hladoví vyrážíme dál. Chvíli ještě váháme a dvakrát se vracíme po hřebínku tam a zpět. Pak se konečně rozhodneme pokračovat po hřebínku pořád dál, protože ve sněhu stejně žádná jiná cesta vidět nebude. Podle mapy máme z leva obejít horu 2500m.n.m., ale po hřebínku jít nemáme. No nevadí, je to jediná možná cesta.
Za chvíli si všimnu, že je v zasněžené trávě vidět jakoby odbočka z hřebínku doleva. Svahy už tu nejsou tak příkré jako na začátku. Zkusíme po ní kousek jít a cesta se neztrácí, jen je nezřetelná. Jdeme teda z hřebínku dolů. Dole pořád není nic vidět, ale když ještě popojdeme, mraky se občas roztrhají.
Ještěže má H tak dobrý zrak. Mezi mraky zahlédl letnik. Neví přesně kde, ale tady někde bychom asi měli sejít. Jdeme necestou dolů po už mírných svazích a opravdu dojdeme k vesničce letníků. Pastevci už tu dávno nejsou. Než začne na horách sněžit, slezou dolů.
Od vesničky vede dolů přes les nejprve pěšina a pak široká cesta. Tady už není sníh, jen trochu prší. V lese už jsou stáda krav a po nějaké době potkáme dokonce po třech dnech prvního člověka. Ptáme se jestli jdeme dobře do Lentechi a on na to, že jo, že je to ještě asi hodinu. Jsme zachránění. Sníme sýr a rozdělíme se i se psem. Jdeme kvapem dolů.
Obr. 1. Lentechi
V Lentechi na náměstí jsme až v šest večer. Koupíme chleba a sháníme se po autobusu či taxiku. Ani jedno dnes nejede. Ptáme se dokonce kolemprojíždějících policistů a ti zavolají chlapíkovi, který tu dělá taxi. Prý se vrátí za hodinu a za nějakých 50 USD by nás vzal do Kutajsi. Kutajsi je větší město, cesta tam trvá asi dvě hodiny. Z Kutajsi do Tbilisi pak ještě další tři hodiny. To bychom to letadlo teoreticky mohli stihnout. Počkáme tedy hodinu. Mezitím se cpeme chlebem a házíme ho psovi. Ten sousta chytá rovnou ze vzduchu.
Po chvíli se nám nějací mladíci nabídnou, že za stejnou cenu nás vezmou do Kutajsi. Chtějí tam pravděpodobně jet na nějakou diskotéku a chtějí mít tu cestu námi zaplacenou. Říkáme že jo a oni asi v 18.40h předjedou s autem. Nacpeme se do něj a jedeme. Cesta je dost bídná, samá díra a občas obrovský kámen.
Za chvíli nás staví policie. Nejdříve nevíme, co se děje a musíme prý s nimi na stanici. Tam nám vysvětlí, že v noci hrozně pršelo a padaly kameny a silnice je v hrozném stavu. Za těchto okolností dnes pokračovat v jízdě nemůžeme a musíme jet až zítra ráno. Vysvětlujeme jim rusky, že nemůžeme zítra ráno a že nám letí letadlo. Tak prý že seženou gazíka, který to projede. Zavolají mu a čekáme. Už je deset večer a začínáme být dost nervózní. Policajti s klukama se zatím vklidu dívají na nějaký vtipný seriál v televizi a nadšeně ho komentují.
Za chvíli naštěstí skutečně přijede gazík a jedeme s ním. Nejprve po nás chce šedesát dolarů, ale ukecáme to na padesát. Klukům poděkujeme a jedem. V Kutajsi jsme o půlnoci a nastupujeme hned na taxi do Tbilisi. Taxik nás chce vzít na severní autobusové nádraží, ale ukecáme ho a připlatíme si, aby nás vzal až na letiště. Očividně na letiště nejezdí a v Tbilisi to nezná, ale donutíme ho si rozšířit obzory.
Ve tři přesně jsme na letišti a za dvě hodiny nám to letí. Uff. Super. Nová letenka by byla nejmíň desetkrát dražší než to, co jsme dali za taxi. Konečně svlíkám na záchodě vlhké kalhoty a zouvám mokré boty a ponožky. Nehet palce je trochu šedý, asi obarvený od ponožky. :-)…