Cesta do sedla Luor
- Lenka Churavá
- 15.11.2010
- 0:00
- Změněno: 6.04.2014 | 16:50
Pán který nás v Mestii ubytovat byl meteorolog. Příští dva dni má být prý krásné počasí.
24. 9. 2009 – čtvrtek
Pán který nás v Mestii ubytovat byl meteorolog. Příští dva dni má být prý krásné počasí. Rozhodli jsme se toho využít a uskutečnit plánovaný výlet přes sedlo Luor do Lentechi. Cesta je značená na naší staré sovětské mapě čárkovaně a celkem zřetelně. Místní tuto cestu však neznají a posílají nás autem do Ušguli, odkud se přes sedlo Kala dá dojít za jeden den do Lentechi. My se všach vydáváme podle mapy do sedla Luor.
Kolem muzea jde značená cesta na horu Zuruldi. Jdeme kousek po značce, ale protože si nejsme jistí, zda vede tam, kam chceme, jdeme pod starou nefunkční lanovkou přímo nahoru. Je to makačka, ale po chvíli dorazíme na silnici.
Obr. 1. Sabaka Mestic
Dole v Mestii se k nám přidal toulavý pes. Jde za námi jako ocas a asi si myslí, že něco dostane. Odháníme ho, ale nedá si říct. Po silnici jdeme nahoru až k letníkům a potom doprava dolů. Mestie je ve čtrnáctistech metrech. Vylezli jsme třista metrů a teď to zase slezeme všechno dolů a pak zase vyšplhat až do sedla Luor (3100 m.n.m.). To nevypadá, že bychom tam byli dneska.
Slézáme dolů širokou klikatou cestou kolem několika starých obranných věží, opuštěným sadem s planými jablky. Sejdeme dolů až k prudké řece. Za můstkem je domek a pak už jen stoupání černým lesem po strmém kluzkém hřebínku.
Je dnes opravdu krásné počasí a jak tak makáme a při odpočinku se otočíme z kopce dolů, mezi stromy se vyloupne krásný výhled na zasněženou dominantní rohatou horu Ušbu. A vedle ní, nevěříme svým očím, jsou vidět dva zaoblené bílé vrcholy Elbrusu. Říkáme si, že za tento pohled ta dřina určitě stojí a s novou vervou šplháme dál nahoru. Nad hranicí lesa je pohled ještě hezčí a nebe je čistě azurové, až se nám tají dech.
Obr. 2. Ušba a Elbrus
Už se ale připozdívá asi o moc dál dnes nedojdeme. Před sedlem mají být dva letniky. Dojdeme alespoň k tomu prvnímu, natočíme vodu z pramene, postavíme stan a spíme. Pes spí vedle stanu venku a nedělá žádné problémy. Máme jídla jen na dva dny a trochu rezervy. Tak doufáme, že zítra půjde cesta rychleji.
25. 9. 2009 – pátek
Omyl. Cesta se tady úplně ztrácí. Prodíráme se vysokou travou po úbočí a přidržujeme se, abychom se na něm udrželi. Údolí před sedlem Luor je sice přímo před námi, ale meni ním a námi teče řeka a za jediným místem, kde se dá přelézt je skalnatý kopeček. Řeku přebrodíme, kopeček přelezeme a už jsme na správné cestě podél potoka. Ten má četné malé přítoky, které musíme přeskakovat. Už jsem fakt unavená a do jednoho potoka spadnu. I když mi není zima, převleču mokré oblečení a jdeme dál. Jdeme údolím ještě pěkně dlouho, než se dostaneme k zasněženému sedlu. Už se tu zase špatně dýchá a musíme se prošlapat měkkým sněhem nahoru do sedla. Je to jenom pár metrů, ale jde to dost ztuha.
Obr. 3. Lenka v sedle Luor
Když se octneme konečně ve vytouženém sedle, ani nemáme moc radost, jako spíš starost. Za sedlem se to trochu mračí a vidět je jen přímo dolů z o hodně prudčího svahu, než byl doteď a protější stranu údolí už halí mraky. Navíc je už zase sedm večer. Sejdeme rychle dolů k malému vodopádku, kde je jakž takž rovina a stavíme stan.