Thajsko a Kambodža 2010 – den čtrnáctý – Cesta na Ko Chang
- Pavla Řeháková
- 10.01.2011
- 0:00
- Změněno: 17.04.2014 | 19:05
Návrat zpět do Thaska (útěk z Kambodže)..
Odjezd
Minibus, který nás má dopravit na autobusové nádraží je domluvený na 7:15. Něco málo po sedmé hodině jsme tedy v plné polní připraveni na recepci hotelu. Když se začne přibližovat půl osmá a odvoz nikde, zmocňuje se nás nervozita. Snažíme se z recepční vymámit nějaké informace. Autobusové nádraží je prý jen 5 minut cesty od hotelu. Recepční nám doporučuje ještě počkat. Když se nikdo neobjeví, slibuje nám domluvení tuk tuku za 1 dolar.
Něco málo po půl přijíždí tuk tuk od cestovky, která nám prodala lístek. Nasedáme a necháme se svézt asi kilometr po nábřeží (došli bychom i pěšky). Tuk tukář se pochopitelně pokouší vymámit z nás ještě nějaké peníze navíc. Jsme ale neoblomní. Odjíždí a my nasedáme do autobusu. Je klimatizovaný, takže se rychle vracím do batohu a beru si ponožky a mikinu.
Zpátky v Thajsku
Asi po sedmi hodinách jízdy nudnou krajinou konečně přijíždíme na hranice. Máme si vystoupit, přes hranice jít pěšky. Naše zavazadla zatím přepraví na druhou stranu, kde nás naloží do jiného autobusu. Zatím, co v Kambodži se jezdí v vpravo, v Thajsku jezdí auta vlevo, proto nás kambodžský autobus nedoveze až na místo.
Mezi jednotlivými kontrolami na hranicích potkáváme chlápka, který má na dřevěné kárce naše zavazadla (Pavlíkovo, moje a batohy tří Španělů, se kterými jdeme). Ukazuje nám, že je převeze a počká na nás za hranicemi. Nezbývá než mu důvěřovat.
Absolvujeme všechny kontroly a jdeme za chlápkem s batohy. S úsměvem nám říká: “Teď mi můžete dát nějaké peníze…“ Pochopitelně mu nic nedáme.
Po troše zmatkování nás nakládají do jednoho z čekajících minibusů. Po dalších dvou hodinách cesty jsme konečně u přívozu. K minibusu přichází Thajka, která nám vysvětluje, že nám musí vyměnit lístky na autobus za jízdenky na loď. Vyměňujeme tedy žlutý papír za červený. Přesedáme do džípu, který nás poveze k lodi (přístav je na dohled, podle odhadů nás sveze asi tak dvě stě metrů) a řidič si od nás okamžitě vybírá červené jízdenky na loď. Čachrováni s lístky nám připadá směšné a zbytečné, ale už chceme mít cestu za sebou, takže moc neprotestujeme.
Po pár minutách jsme konečně na lodi. Je obrovská. V dolním patře parkují auta. Nahoře je několik obchůdků s jídlem a dostatek sedaček pro všechny cestující.
Na Ko Changu jsme za necelou hodinu. Ostrov je kopcovitý – příkré svahy se zvedají již od moře – pokrytý hustým zeleným kobercem lesů. Vystoupíme z lodi a překvapuje nás, že nás nikdo nenahání (tady končí naše předplacená jízdenka). Vzhledem k terénu tu nejsou ani tuk tuky.
Ze střechy jednoho z džípů na nás volá chlápek a ptá se, kam jedeme. To je ovšem problém, protože to nevíme. Chvíli se s ním domlouváme a nakonec nasedáme. Cestou zjišťujeme, že zastavuje také u místa, které bylo označeno Lonely Planet jako nejlevnější ubytování na Ko Changu – Siam Hut resort. Už je tma a my nechceme skončit v nějakém drahém hotelu, proto tam, spolu s několika dalšími, vystupujeme.
Noc v Siam Hut resort
Ubytováváme se zatím na jednu noc (480 Bt za chatku). Ráno se uvidí, jestli tu zůstaneme.
Chatka je příšerná. Zámek je rozbitý, betonová podlaha, uprostřed místnosti postel s roztrhanou moskytiérou. Ve vedlejší místnůstce bez dveří miniaturní záchodová mísa a vedle sud s vodou, která slouží na zalévání toalety i na mytí. Nějak to přežijeme a ráno rychle pryč.
Obr. 1. Chatka v Siam Hut resort
Obr. 2. Chatka v Siam Hut resort