První den jsme se dopravili z Prahy na Oravu. V Hranicich na Moravě se k nám přidal Radim z Ostravy. Na Oravu jsme dojeli pozdě večer, druhý den jsme navštívili Námestovo a koupali se v Oravské přehradě.
Na výlet spolu obvykle jezdí lidé, kteří se alespoň trochu znají. Tentokrát se mi podařila slepit partička človíčků, které jsem objevil na různých školních kursech. V neděli v 11 dopoledne se tedy na nádraží Holešovice v Praze sešla skupina lidiček z letošních Dobronic, z kurzu Slovensko 2, Táňa z kurzu Španělština A, na který jsem chodil asi před třemi léty, a další dobrodruzi.
Cesta vlakem na Oravu probíhá v mezích normy. Žádní Baníkovci nikoho z nás nechtějí prohodit oknem, jak to tak bývá ve vlacích směřujících “na východ” ve zvyku. Ba dokonce naopak. Táňa k nám do kupé pár hodin za Prahou přivádí opilého Vlastu Buriana a všichni se s ním fotografujeme. On to vlastně ani není pravý Vlasta Burian, ale je mu občas pohyby a mluvou podobný, a tak jsme si ho tak pracovně pojmenovali. Je to ale veselý človíček. I borovičku nám nabídl.
Obr. 1. Lenka a Radim cestou ve vlaku
Když dorážíme do oravského Tvrdošína, vítá nás sice už místní tma, ale ta je záhy kompenzována místními hudebními slavnostmi. Na pódiu, na krásném náměstí s kostelem, smaží jakási amatérská kapela šlágry česko-slovenských osmdesátých let. Pivo byť z kelímku přichází po mnoha hodinách strávených ve vlaku celkem vhod, tím spíš, že je vlastně tak trochu naše první “východní”. Týna je profesionální tanečnice rock’n’rollu a když se s Táňou natřásají před pódiem, přičemž my chlapi jim děláme zpovzdálí při kelímku zlatého pití ochranku před místními balíky, je to na ní znát.
Ubytovat se stíháme za městem na kopečku ještě před propuknutím pekla. V noci přichází období dešťů a obloha je protkána blesky až do následujícího poledne.
První se probouzí Lenka (kamarádka ze Slovenska 2) a Radim (Lénin kamarád). Lenka a Radim jsou vlastně násilím probuzeni. Probouzí se ve vodě. Oni dva spí pouze pod igelitem, a tak kolem páté ráno prchají před deštěm do autobusové zastávky. My “stanaři” spící ve stanech se k nim přidáváme v poledne, kdy už vykukují první sluneční paprsky.
Jelikož jsem už asi tři roky neimpregnoval stan a mám pouze jednovrstvé áčko, mám uvnitř koupelnu. Občas se mi zdá, že venku je sušeji než uvnitř. První cesta po budíčku vede samozřejmě do sámošky. Míla (kamarád z gymnasiálních let) si kupuje místní nízkotučný jogurt. Cestou kolem Oravské přehrady se zastavujeme v kempu. Za úsměv se dostáváme zdarma na pláž, kde sušíme věci, protože slunce už svítí z plna hrdla. Jen co rozbalíme mokré stany a spacáky, paní „uklízečka“ zapaluje na pláži několik táboráků (odpadky), čímž způsobí, že mnoha slunícím se lidem stoupá hladina adrenalinu v krvi. Zřejmě jim nevoní hustý bílý kouř.
První den je přesně podle plánu. Opalování se, koupání se v přehradě, pojídání zásob z Prahy, prostě pohodička. Mě dochází patnáctý obložený rohlík (vždy, když někam jedu, dělám si 15 rohlíků), a tak otvírám první konzervu s rybičkami – 180 gramů za 10 Kč (Nekupte to!). Zvláštností místního kempu je, že v něm není pánská sprcha. Dámská ano.
V pozdnějším odpoledni se přesouváme do Námestova. Zatímco Kristýna (kamarádka z Dobronic) tráví hodinu v zinternetizované knihovně a smaží esemesky (asi má po dvou dnech bez počítače absťák a Lénin mobil jí nestačí), ostatní Češi (Táňa má sice slovenskou krev, ale je naše) jdou na pivo. Na pivě Martiner toho snad ani není tolik zvláštního, pokud si nedáte řezané. Mrtvolně vyhlížející hospodský dokáže natočit řezané pivo tak, že půllitr je rozdělen na třetiny. Ve spodní je světlé pivo, v prostřední tmavé a v horní je pěna. Zhruba tento poměr se v půllitru udržuje celou dobu, co je pivečko popíjeno. Bomba věc! Jakmile Míla ukojí hladový krk paprikovým luskem za 55 SK, po té, co s Táňou dotančím v cukrárně na náměstí něco mezi čačou a tangem, vyrážíme směrem k našemu zítřejšímu cíli. Ubytováváme se v nadmořské výšce cca 780 metrů pod Polanou, ze stanů a igelitů máme výhled široko daleko do kraje a na vesničku Oravská Polhora. Výhled je krásný, slunce zapadající nad Babiou gorou je bezvadně kýčovité a Yumyumka v ešusu nádherně vonící. Sedíme všichni kolem ešusu na plynovém vařiči a navzájem se krmíme Yumyumkou a těstovinami s cukrem. Léňa si spletla krabičku a místo soli mi podala cukr. Na tuto vadu přišel až Tomáš po mém lamentování, že ta sůl nějak vůbec není slaná. Ale i tak byly těstoviny dobré a do konce výletu jsme je už ani jinak nejedli.
Obr. 2. Ešus na louce u Oravské Polhory
Text je převzat a ve spolupráci s Radimem Dostálem upraven z adresy: http://weberka.mysteria.cz/Photo/SlovenskoTatry2001/Slovensko2001Tatry.htm
Ve dnech 29.7.2001 až 7.8.2001 jsme prošli Oravské Beskydy a navštívili místní nejvyšší horu - Babia hora (1725 m. n. m.). Poté jsme se nechali převézt na Roháče a přešli je z východu na západ.
Typicke mysleni neznaleho prazaka, ktery se v zivote koupal maximalne v podoli - "Žádní Baníkovci nikoho z nás nechtějí prohodit oknem, jak to tak bývá ve vlacích směřujících “na východ” "
Vydává Radim Dostál
Všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků nebo fotografií je bez souhlasu provozovatele webu nebo autora článku zakázáno. Zásady ochrany oosbních údajů