Další upoutávka na knihu Romana Vehovského vyprávějící své pozoruhodné dobrodružství jak stopoval jachtu. Článek obsahuje komerční sdělení. Provozovatel webu neodpovídá za jeho obsah.
Koho by alespoň jednou v životě nenapadlo nechat doma každodenní starosti, sbalit si do batohu pár nejnutnějších věcí a vyrazit do světa. O tom, že k tomu není důležitá pozlacená kreditní karta, ale odhodlání se a dostatek času, nás může přesvědčit příběh Romana Vehovského. Když se doma loučil slovy „tak se tady mějte, za pár let jsem zpátky“, netušil, že jeho cesta autostopem okolo světa se protáhne na sedm let. Při jeho nevšedním a dlouhém putování se mu poštěstilo stopnout si například přes písečné duny velblouda, v mongolských stepích koně, v Indii rybáře nebo třeba v Malajsii jachtu…
Z malajského státu Perlis, na severovýchodě země, u thajských hranic, se trajektem dostávám na ostrov Langkawi. Útočiště jachtařů. Jedno z největších a zároveň posledních míst, kde se na své cestě domů mohu pokusit „mezistátně“ stopnout loď. Ptám se v přístavním úřadě, v Yacht klubu, správce přístavu, zaměstnanců plavební společnosti, imigračních úředníků i lidí v přístavu. Bezúspěšně.
„Ano, znám jednoho, který zanedlouho bude vyplouvat do thajského Phuketu,“ říká mi na tržišti během rozhovoru starší fousáč ze západu. „Ptej se na Chipa.“
Hned další den nalézám jeho jachtu a odpoledne zastihnu Chipa na palubě. Starší chlap mi podává ruku na pozdrav. „Jo, za pár dní popluji,“ potvrzuje mi americkým přízvukem. V krátkosti seznamuji Chipa s mou několikaletou cestou stopem. Se zaujetím poslouchá. Pak pokládám klíčovou otázku: „Vadilo by vám mít při plavbě pomocníka v kuchyni, na palubě a při noční směně u kormidla?“ Jakým dojmem působil, tak i odpověděl. Férově a na rovinu. „Vadilo.“ S velkým úsilím se snažím maskovat velké zklamání. Podávám mu svou malou stopařskou kartičku: „Kdybyste o někom slyšel, že shání pomocnou ruku při plavbě, dejte mu, prosím, můj kontakt.“Večer si kontroluji e-maily a se vzrušením začínám číst: „Ahoj Romane, díval jsem se na tvé webovky. Pěkná cesta, pěkné fotky. Jestli chceš, přijď zítra ráno k přístavu. Pluji na opačný konec ostrova. Uvidíme, jak si navzájem budeme rozumět. Nic však neslibuji…Chip.“Jen co jsme druhý den vypluli, zmizel Chipovi úsměv z tváře. „Umíš se potápět?“ překvapil mě náhle otázkou. Sotva jsme odvázali loď a byl spuštěn motor, Chip zpozoroval, že loď nepluje tak, jak by měla. Měl jsem zkontrolovat lodní šroub. „Jo, je celý pokrytý vrstvami lastur,“ potvrzuji po vynoření to, čeho se obával.
Včera jsem nabízel pomoc při plavbě a teď jsem dostal možnost ji poskytnout. K tomu jsem dostal škrabku. Jenže mušle jsou tvrdé jak beton a navíc ostré jako břitva. Při každém nechtěném dotyku se zařezávají do rukou. Znovu a znovu se potápím pod loď. Při jakékoliv jiné situaci bych praštil špachtlí o mořské dno a řekl, že to nejde. Ale tady mám jedinečnou nebo snad i jedinou možnost ukázat, že mohu být užitečný… Po dvou hodinách, dvou pořezaných prstech a jedné utopené špachtli je šroub očištěný a my vyrážíme.
Loď pluje jak má a roztahujeme plachty. Ne však na dlouho. Z čista jasna se ocitáme uprostřed menší bouře. S tou se nepočítalo! Loď, jež stála dlouho v přístavu, nebyla připravena na plavbu po rozbouřeném moři. Nevíme co dříve. Lovit z moře věci, které se neudržely na palubě, nebo přivazovat ty, které do vody ještě nespadly. Sudy s vodou, vařič i plynová bomba, to vše nebylo uvázáno a jen volně leželo…Když slunce usedá na obzor, usedá spuštěná kotva na dno klidné zátoky. „Romane, za dva dny vyplujeme.“
Před námi je dlouhá cesta Andamanským mořem. Pln očekávání zvedám kotvu. První večer naší společné plavby máme malou oslavu. Já si připomínám den, kdy jsem před šesti léty zvedl svou pomyslnou kotvu a Chip zvedá skleničku k oslavě svých šedesátých devátých narozenin. Společně si připíjíme na šťastnou plavbu.
Vzdálenost mezi Langkawi a Phuketem se dá zvládnout relativně rychle. Avšak ani Chip ani já nikam nespěcháme. Není kam. Po cestě je spousta nádherných tropických ostrovů, které by bylo hříchem cestou nenavštívit… Každý den jsme pluli jen pár hodin a zakotvili u zvoleného ostrova. Některý byl liduprázdný, někde žili rybáři. Prozkoumávali jsme z člunu pobřeží, nebo se procházeli po jeho opuštěných plážích. Hodně jsem také plaval a potápěl se na korálech. Večer jsem vždy připravil jídlo, Chip si naplnil speciální dýmku a pustil hudbu, která v nás umocňovala pocit absolutní pohody a klidu.
Až pohádkově tajuplně vypadala návštěva maličkého ostrůvku Muk. Ten je doslova tajnou pevností. Jediná přístupová cesta do útrob vede emeraldovou jeskyní. Její vchod se nachází pod hladinou vysoké hradní stěny. Přístupný je jen za odlivu. Přivstali jsme si a člunem jsme vpluli se svítilnou dovnitř. Po proplutí se před námi otevřel písečný pás a za ním panenská džungle chráněná obrovskou přírodní oválnou katedrálou. Hledat ostrov k ukrytí pokladu, nebo k ukrytí sebe sama, nenašel bych asi ideálnější.
Perla mezi ostrovy však byla jinde. Phi Phi Lee je neobydleným národním parkem a zároveň tím nejkrásnějším ostrovem, který jsme navštívili. Nádherné zálivy a zátoky s absolutně průzračnou vodou. V ní jsem při potápění pozoroval pestrobarevnou škálu ryb, které se v záblescích slunečního svitu měnily v duhové. V přirozeném prostředí jsem pokorně pozoroval pýchu akvaristů a mne nervózně pozorovala velká muréna. V severní části ostrova jsme obdivovali Vikingskou jeskyni, která je odvážně prošpikovaná soustavou bambusových žebříků, z nichž se sbírají jedlá hnízda.Ostrov Phi Phi Lee měl být tou závěrečnou třešinkou na dortu tohoto neběžného stopu. Určitě jim je, ale nebyl tím posledním navštíveným ostrovem. Z Phi Phi jsme sice vyrazili směrem na Phuket. Jenže silný protivítr nás nechtěl pustit. Minimální úhel, pod kterým se dá plout proti větru, je třicet stupňů. A právě pod tímto radiem jsem v mapě objevil bonusový ostrov. Chip nebyl proti. Roztáhli jsme plachty, vypnuli motor a pootočili kormidlem. Byla to ta nejkrásnější plavba pod plachtami, kdy příď lodi rozbíjela nárazy jednu vlnu za druhou.
Z původně plánovaných čtyř dní jsme na lodi strávili deset. Během nich se z nás stali přátelé a v příležitostném kontaktu jsme doposud. Byl to můj nejdelší stop a určitě také jeden z nejkrásnějších.
Roman Vehovský je původní profesí telekomunikační technik. Na několik let se stal amatérským fotografem a profesionálním autostopařem. Další zážitky, dobrodružství a zajímavé setkání s cizími kulturami se dočtete v autobiografické knize Cestou osudu a náhody. Tohle je ukázka z připravované autorovy druhé knihy. Více informací naleznete na:www.cestouosuduanahody.wz.cz
Vydává Radim Dostál
Všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků nebo fotografií je bez souhlasu provozovatele webu nebo autora článku zakázáno. Zásady ochrany oosbních údajů