Thajsko a Kambodža 2010 – den osmý – Návrat do civilizace
- Pavla Řeháková
- 16.08.2010
- 0:00
- Změněno: 6.04.2014 | 16:50
Poslední den v džungli u Chiang Mai, bamboo rafting a výlet na vodopád vodopád Namtok Mae Pan.
Krušná noc i ráno
V noci mě budí zimnice a křeče v břiše. Jedné z Francouzek bylo večer také špatně. Jen doufám, že to není nějaká úplavice z vody z potoka, ze které jsme odpoledne vařili…V mém případě jsou ale pravděpodobnější žlučníkové problémy. K našemu překvapení totiž používala Is při vaření ve vesnicích velké množství oleje.
Každý den našeho pobytu v Thajsku jsme si s Pavlíkem dávali pár loků Slivovice (v litrové petce od Coca Coly jsme si ji dovezli z Čech jako prevenci zažívacích problémů), ale do džungle jsme si ji nevzali kvůli úspoře místa v batohu. Navíc jsme se mylně domnívali, že jsou naše žaludky po jednom týdnu na místní stravu již zvyklé.
Dnešní noc spíme v jedné místnosti společně s ostatními členy naší skupiny. Nechci nikoho vzbudit, tak se snažím nevolnost zaspat. Nakonec se mi to přece jen daří. Ráno mi ale není o moc lépe. V břiše mi bublá a hlava se točí a točí. Alespoň zimnice ustoupila.
Ke snídani Is připravila nudle s ústřičnou omáčkou a tousty s marmeládou. Všichni sedíme kolem stolu. Do jídla se ale nikomu nechce. Na nudle nemá nikdo ani pomyšlení (kromě jednoho Francouze, který má snad plechový žaludek). Mě stačí nudle cítit… všem se omlouvám a sedám si bokem. Snažím se sníst alespoň pár suchých toustů. Ty mě naštěstí trochu postaví na nohy. Před sebou máme ještě několik hodin chůze, takže prostě musím fungovat.
Zatímco já sedím a snažím se nabrat síly, ostatní členové skupiny se vydávají na průzkum vesnice. Pavlík dělá několik fotek. Později jsou pro nás obě vesnice, které jsme tu navštívili zdrojem dlouhých rozhovorů a úvah. Lidé tu žijí mezi zvířecími výkaly společně s prasaty, buvoly, slepicemi a kulhavými psy, jen posedávají kolem a nic nedělají (alespoň tak to na nás působí).
Obr. 1. Thajsko – vesnice
Horská vesnice
Před naším odchodem se část vesničanů v čele s náčelníkem shromažďuje u naší chatrče. Is žádá jednu z Francouzek, která pracuje jako zdravotní sestra, aby jim řekla několik základních hygienických pravidel, která by měli dodržovat (např. zabránit zvířatům ve znečištění zdroje pitné vody, mýt si ruce před jídlem a po návštěvě toalety, nejíst nedostatečně upravené potraviny). Jako poděkování za toto poučení nám potom náčelník vesnice hraje na kytaru několik písní. K našemu údivu jsou některé melodie známé i nám, třeba Veď mě dál, cesto má. Rozlučku s vesničany končí naše přání a poděkování, které Is tlumočí z angličtiny. Vzájemně si děkujeme a my se s batohy na zádech opět vydáváme na cestu.
Obr. 2. Thajsko – náčelník vesnice
První dotek civilizace
Po třech hodinách se dostáváme do vesnice, která disponuje nejen silnicí, ale i školou a obchodem. Na první pohled je vidět, že tu lidé žijí úplně jinak a mají k životu jiný přístup než nahoře v horách. Lidé tu jsou jaksi živější. Zatímco v horách rezignovaně čekali, co jim život přinese, tady každý něco dělá. Ženy zametají verandy, uklízejí dvorky, věší prádlo a tkají látky, muži staví domy, sklízí ovoce, nebo opravují auta.
Is nás vede k místnímu obchodu, kde se můžeme občerstvit. Potom nasedáme do auta, které tu na nás čeká a jedeme k řece, kde nás čeká další část našeho výletu – jízda na bambusových vorech (bamboo rafting).
Bamboo rafting
U řeky na nás již čekají vory i se svými kormidelníky. Řeka není nijak divoká, ale mému žaludku se to přesto nelíbí. Chvíli váhám a chci raději zůstat s Is v autě. Nakonec mě ale manžel přemlouvá. Stoupám si do středu jednoho z vorů, do ruky beru bambusovou tyč na odrážení, ale rozhodně ji nemíním použít k původnímu účelu. Jen s její pomocí balancuji a snažím se na voru udržet. Plavba trvá celkem hodinu, můj žaludek by ale chtěl vystoupit už po několika minutách.
Obr. 3. Bamboo rafting
V jednom úseku nás z ničeho nic praští do nosu sladký zápach tlejícího masa. Rozhlížíme se kolem, až u pravého břehu vidíme napůl do vody ponořeného, nafouknutého, chcíplého psa – zdroj zápachu. Naštěstí je tu proud silný, takže jsme rychle pryč z jeho dosahu. Za další zatáčkou na nás ale čeká opět překvapení. Paní, která v řece myje nádobí…jen několik metrů od tlejícího psa…
Na konci trasy na nás už čeká Is s obědem. Jsem opravdu ráda, že mohu konečně vystoupit. Není nad to, mít pevnou půdu pod nohama. Na oběd se nemohu ani podívat. Raději se ho vzdám ve prospěch ostatních a jdu si sednout k autu.
Po jídle přijíždí další auto, které má odvézt Francouze (nevracejí se do Chiang Mai, ale jedou do jiného města, kde musí stihnout autobus). Na poslední část naší cesty, vodopád Namtok Mae Pan zůstáváme tedy jen čtyři – dva Britové, Pavlík a já.
Vodopád Namtok Mae Pan
Cesta k vodopádu trvá skoro hodinu. Cesta je dost prašná, tak jsem ráda, že jsme si s Pavlíkem sedli do klimatizované kabiny auta a ne na korbu, kde jsme jezdili před tím.
Auto zastavuje na malém prázdném parkovišti. Odtud ještě jdeme po úzké pěšině asi 500 metrů. Teprve tam se nám naskytne pohled na krásný vodopád Namtok Mae Pan (se svou výškou přes 100 metrů je největším vodopádem v oblasti Chiang Mai).
Všichni se už těšíme do vody. Svlékáme svršky, v plavkách poskakujeme po vyhřátých kamenech směrem k vodě. Oba Britové se vrhají po hlavě do místa, kde jim Is ukázala, že je voda nejhlubší. Pavlík se do vody nevrhá tak zbrkle, ale nakonec tam přece jen vleze. Na mě je voda moc studená. Namáčím si jen nohy, trochu se oplachuji, pak dávám přednost vyhřátým kamenům a podvečernímu slunci.
Asi půl hodiny si užíváme samoty u vodopádu. Kluci dovádí jako malí. Potom ale přijíždí další skupina turistů, takže se raději balíme a vyrážíme směrem k Chiang Mai.
Návrat
Cestou do Chiang Mai sedíme opět v kabině s Is. Bavíme se o tom, jak žijí lidé v Thajsku a jak u nás v Čechách. Is nechápe, kde nakupujeme, když nemáme taková tržiště jako oni. Vysvětlujeme jí, že u nás je většinu roku zima, sněží nebo prší, proto lidé nenakupují venku, nejezdí tolik na motorkách a nekupují si auta s otevřenou korbou.
V hotelu si vyzvedáváme věci (nic nechybí). Jdeme do pokoje, který tu máme připravený. Já jdu hned do sprchy a potom do postele. Pavlík chce ještě koupit jízdenky na zítra. V plánu máme cestu vlakem do Bangkoku, kde jen přesedneme na autobus do Kambodži. Is nám nabízí, že Pavlíka na nádraží a zase zpět doveze na motorce. Během 30 minut jsou zpět i s jízdenkami. Jediná volná místa byla ve vlaku v 14:50 (tentokrát druhá třída).
Poslední večer v Chiang Mai
Jsem strašně rozespalá, ale chceme se ještě podívat na noční trh a také se zastavit v krejčovství, zjistit v kolik hodin ráno otvírají. Kupodivu je obchod ještě otevřený. Paní nás pošle pryč s tím, že se máme vrátit za 15 minut. Jdeme se tedy projít. Kupujeme si jahody za 15 Bt a po čtvrt hodině se vracíme. V obchodě už na nás čeká majitel s oblekem. Pavlík si ho zkouší. Sedí mu perfektně. Vybíráme ještě kravatu a domlouváme, kde si ho můžeme v Bangkoku před odletem vyzvednout.
Naše další cesta vede na noční trh. Měl by to být trh, kde nakupují místní. Připadáme si tu ale jako na Pražské tržnici, všude samí běloši. Ani se nám tu nechce moc chodit.
Po celém dni bez jídla se mi uklidnil žaludek a začínám mít chuť na něco dobrého. Cestou potkáváme kavárnu Starbucks. Neodoláme a utratíme tu na místní poměry nehoráznou sumu 300 Bt za kávu a čokoládový dort pro Pavlíka a ovocný koktejl pro mě.
Ovocný koktejl mne jen navnadil. Dostávám hlad ale nemám ani pomyšlení na místní jídlo. Dala bych si brambory…Musí mi ale stačit hranolky u McDonald`s (50 Bt !!!).
Pro dnešek máme všeho dost. Cestou do hotelu ještě trochu bloudíme. Nakonec ale uličku trefujeme. Něco před půlnocí padáme mrtví do postele.