Třetí den našeho pobytu ve Velké Fatře sestoupíme přes Severné Rakytovské sedlo do Teplé doliny, kde se podíváme na Dolný vodopád Teplého potoka. Autobusem se pak přemístíme do nedaleké Liptovské osady.
Dnes nás čeká největší rozčarování z celého pobytu ve Velké Fatře. Scházíme z hřebenu Velké Fatry do Teplé doliny, s plánem, že druhý den po stejné cestě vyjdeme zpět nahoru na hřeben. To vše jen proto, abychom viděli Dolný vodopád Teplého potoka, který je vyznačen na mapě. Tento vodopád ale rozhodně nestojí za zdolání převýšení přes 1000 metrů.
Z horského hotelu Smrekovica se vydáváme po zelené turistické značce směrem na Severné Rakytovské Sedlo. Po 15. minutách se dostáváme do sedla (s výškovým bodem a hlavně dřevěným stolem a dvěma lavicemi), s pěknou vyhlídkou na okolní krajinu. Zde po krátké pauze a focení nastává problém kam se vlastně vydat. Tak jako na mnoha místech Velké Fatry jsou i zde velké nezalesněné plochy. Z místa kde jsme, existují 3 možnosti kam se vydat, ale na každé z nich je strom s případnou turistickou značkou hodně daleko. Vytahujeme mapu a děláme chybné rozhodnutí, že onen výškový bod je Skalná Alpa a tu podle mapy musíme obejít zleva. Vydáváme se tedy po pěšině špatným směrem doleva. Že tvar turistické značky neodpovídá skutečnému terénu a pěšiny v něm si vysvětlujeme nepřesností mapy. Bohužel mapa je přesná, my jdeme špatně. Uvědomujeme si to několika minutách, kdy se přiblížíme ke stromům na kterých ne a ne se objevit turistická značka. Vracíme se tedy po chvíli zpět.
Na sporném místě nám zbývají už jen dvě možnosti ze tří a my se vydáváme napravo směrem na svah. Správná cesta byla (pokud by jsme chtěli jít po turistické značce) ta prostřední. Po krátkém stoupání přicházíme na skutečnou Skalnou Alpu, kterou jsme po zelené turistické značce měli minout zleva. Svého omylu ale nelitujeme, protože jsme vyšli na vrchol, ze kterého byl krásný výhled na druhou stranu kopce. Protože nikde není turistická značka, začíná nám být jasné, že jsme měli být asi o 100 výškových metrů níže a jít onou pěšinou, která byla uprostřed. Rozhodujeme se, že se už nebudeme vracet a půjdeme asi 100 výškových metrů nad správnou pěšinou ve stejném směru v jakém vede dolní pěšina. Takto jdeme po trochu vyšlapané pěšině asi půl kilometru až naše cesta začne klesat a přibližovat se správné cestě. Nakonec narazíme na zelenou turistickou značku. Procházíme pralesem (jak nás upozorňuje cedule), nebo myslím, že přesné znění bylo „les pralesovitého charakteru“. Prales je podle mě něco jiného, alespoň jak si pamatuji z přírodopisu na základní škole. Asi po dvou hodinách a patnácti minutách chůze (je v ní započítáno i mírné bloudění a cesta na Skalnou Alpu) přicházíme na rozcestník zelené turistické značky se žlutou, který není na mapě. Na mapě je vyznačeno jako rozcestí žluté se zelenou Severné Rakytovské sedlo, na kterém ale ještě nejsme. Cedule s nápisem názvu místa kde se nacházíme je nečitelná, takže nemůžeme zjistit, že na Severném Rakytovském sedle ještě nejsme. Navíc rozcestník je shozený a leží vedle pěšiny na zemí, takže není možné přesně zjistit kam která šipka směřuje. Dále některé nápisy na šipkách opět nejdou přečíst. Nejvíce nás mate fakt, že žlutá turistická značka z rozcestníku vede jen jedním směrem, přitom má na Severném Rakytovském sedle zelenou překřížit. Nakonec se po krátké občerstvovací pauze vydáme (správně) napravo prudce do svahu po zelené turistické značce a po necelých 5 minutách prudkého stoupání teprve přicházíme na Severné Rakytovské sedlo.
Obr. 1. Já (Radim Dostál) na Severném Rakytovském sedle. V pozadí vrchol Rakytov.
Ze Severného Rakytovského sedla je to kousek na vrchol Rakytov. Možná, že jsme na něj měli vyjít a vrátit se. Nemuseli by jsme se druhý den vracet po stejné cestě. My ale chceme Rakytov vyjít druhý den a dnes máme namířeno na Dolný vodopád Teplého potoka. Jdeme tedy po žluté do Teplé doliny. Příjemná asi 10 minutová cesta bez změny nadmořské výšky se brzo změní na prudké klesání. Po dvaceti minutách od Severného Rakytovského sedla po žluté turistické značce přicházíme k salaši. Už posledních asi 300 metrů prudkého klesání před salaší nás ujišťuje, že cesta zpět druhý den nebude legrace. Od salaše opět prudké klesání, při kterém se prodíráme houštinami. Cesta dolů trvá jednu hodinu a 45 minut. Poslední půl hodina je již skoro po rovině a asfaltové cestě. Asi 15 minut před koncem si jen náhodou všímáme po pravé ruce (jdeme-li směrem z vrchu dolů) vodopádu. Ve skutečnosti z cesty není vůbec vidět, jen jsme ho slyšeli. Je potřeba přejít přes husté malé stromky, které jsou mezi cestou a vodopádem. Vodopád je po cestě kousek nad oploceným místem označeným jako zdroj pitné vody. Vodopád je celkem dost špatně přístupný. K samotnému vodopádu by se lezlo velmi obtížně. Je ale problém se dostat i na místo, ze kterého by vůbec byl pořádně vidět a šel třeba vyfotit. Navíc jsem (vlastně nejen já) jím byl dost zklamán. Očekával jsem vodopád asi na úrovni vodopádů Malé Fatry. Dolný vodopád Teplého potoka nebyl nic moc.
Obr. 2. Dolný vodopád Teplého potoka – Velká Fatra
Na autobusové zastávce čekáme na autobus a vypravujeme se do Liptovské osady. Dokupujeme si zásoby potravin a hlavně tekutin. V jedné restauraci strávíme příjemné chvilky s příjemnou paní číšnicí. Sice nás přemlouvá ať v jejím penziónu i přespíme, my jsme ale pevně rozhodnutí (někteří jsou pevně rozhodnutí a přemlouvají ostatní), že dnes přespíme venku. Abychom netahali spacáky zbytečně. Nakonec se tedy ještě za světla s paní loučíme a vydáváme se za obec kolem kostela směrem na louku, kde pod širákem přespíme.
Pokud se někdo vydá po žluté turistické značce směrem z Teplé Doliny na Rakytov, může se podívat na Dolný vodopád Teplého potoka, nic ho to nebude stát. Vodopád bude mít asi po deseti až patnácti minutách chůze po levé ruce. Nejprve bude nalevo pramen pitné vody (kousek od cesty), potom oplocený prostor, s nápisem oznamujícím, že se v oplocení nachází chráněné pásmo pitné vody a hned potom je Dolný vodopád Teplého potoka, který z cesty není vidět.
Pokud ale někdo tak jako my bude na hřebeni a bude přemýšlet, jestli má kvůli vodopádu sejít dolů z hřebenu a pak se vrátit, neměl by se nechat zlákat. Vodopád zas tak vynikající není.
V červenci roku 2006 jsme se já, Jarda, Albert (Lukáš) a Pepíček (Petr) rozhodli přejít hřeben Velké Fatry.
Vydává Radim Dostál
Všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků nebo fotografií je bez souhlasu provozovatele webu nebo autora článku zakázáno. Zásady ochrany oosbních údajů