Etnografické muzeum a vlak do Zugdidi
- Lenka Churavá
- 27.11.2013
- 12:00
- Změněno: 27.11.2013 | 20:49
Vstupujeme do Etnografického muzea. Obdivujeme domy z různých částí Gruzie, ve kterých dříve bydleli různí řemeslníci.
Vstupujeme do Etnografického muzea. Obdivujeme domy z různých částí Gruzie, ve kterých dříve bydleli různí řemeslníci. V některých domech to máme i s výkladem. V jedné chalupě ukazují, jak se přivazovalo dítě ke kolébce, aby nespadlo, protože ta byla úzká. Dokonce měli i speciálního bažanta na čůrání pro holčičí miminka. Pak jdeme do vinného domu (Marani), kde jsou tašky z oslí kůže a naběračky z tykve, obojí na víno. Je tu i dům kováře, hrnčíře atd.
Obr. 1. Etnograficke muzeum Tbilisi
Sotva projdeme muzeum téměř celé, nemyslíme už na nic jiného než na žízeň, která nám sužuje hrdla. Je 38°C a voda nám už dávno došla. U vchodu prosíme o vodu a oni nám ochotně nabízí sklenice a nádobu s vodou a ledem.
Jdeme dolů a jedeme autobusem, ale místo abychom vystoupili na Rustaveli, jedeme až na Vagzál. Cestou nás 3x kontroluje revizor. Z Vagzálu jedeme zpět na Rustaveli metrem. Jdeme do Prospero Books, ale žádnou knihu nekupujeme. Dáváme si kávu se zmrzlinou za 7 lari a džusík.
Pak jdeme na Orbelianis do naší oblíbené hospody (N41.69706°, E044.80252°). Jsme tu za všechny naše dovolené již potřetí. Pijeme pivo Kazbegi a dáváme si čerstvý salát. Na sezení tu jsou malé stolečky, pod které se nevejdou kolena, a velké větráky příjemně vířící vzduch.
Metrem míříme z Tavisuplebis sadguri (stanice) na Vagzlis. Vyzvedneme batohy a jdeme na vlak. Máme koupené lístky na vlak do Zugdidi přes internet na 23:00 h. Má to být „plackartnyj“, to znamená vagón s lehátky, ale bez kupé. Lehátkový vagón s kupé se jmenuje „kupejnyj“. Ukazujeme z internetu vytisknuté lístky pánovi, který vypadá, že to tu má na starosti, ten chvíli někam telefonuje a pak nic neříká, takže předpokládáme, že i když je to asi pro něj novinka, je to v pořádku. Nakonec musíme nastoupit do vagónu „obščij“, tj. bez lehátek. Buď mají ve vlaku méně lehátek než lidí, co si je koupili, nebo dokonce žádná lehátka. Jsou tu jen sklopné pohodlné sedačky, ale pohodlné na cestu přes den, přes noc se tu člověk moc nevyspí. To jen potvrzuje katastrofální situaci gruzínských železnic. Honza si proto lehá za zadní sedadla a nohy mu čouhají do uličky. Děžurná říká, že pustila klimatizaci, ale „kondicioněry něrabotajut“, takže se tu nedá dýchat, a tak všichni otevírají okna.