Památník genocidy, Garni a Geghard
- Lenka Churavá
- 22.02.2010
- 0:00
- Změněno: 6.04.2014 | 16:50
Ráno posnídáme a vyrazíme do muzea genocidy. Původně jsme chtěli jet kus maršrutkou, ale nechce se nám čekat, tak jdeme pěšky po Mesrop Maštoc Poghota...
12. 9. 2009 – sobota
Ráno posnídáme a vyrazíme do muzea genocidy. Původně jsme chtěli jet kus maršrutkou, ale nechce se nám čekat, tak jdeme pěšky po Mesrop Maštoc Poghota. Procházíme kolem tržiště, které jsme viděli včera a nakupujeme ořechy na šňůře zalité nějakou sladkou gumou se skořicí. Chutná to výborně, ale asi se to časem přejí. Koupíme ještě sýr a granátové jablko. Pak jdeme přes náš oblíbený pěší most ke stadionu, který zleva obejdeme. Dostaneme se na ulici, kde jezdí maršrutky a je tu další tržiště. Za ním zahneme prudce do prava a stoupáme dokopce k památníku genocidy. Je to vysoký podlouhlý jehlan a vedle ohrádka s věčně planoucím ohněm. Uprostřed ohrádky hraje hudba. Stará paní otírá oblast kolem ohně. Okolo jsou naskládané čerstvé růže a lilie. To vše je na velké mramorové desce. Tady není skoro nikdo, jen skupinka japonských turistů.
Obr. 1. Památník genocidy
Jdeme na druhý konec mramorového plácku ke vstupu do muzea v podzemí. Vstup je zdarma. Je tu přítmí a jen desky s důkazy a písemnostmi o genocidě a fotografiemi obětí jsou prosvětlené. Uprostřed výstavních sálů jsou působivé obrazy, ze kterých na mě padá tíseň. V roce 1915 byli Arméni v Turecku systematicky vyhlazováni a politika tzv.« Mladých Turků » byla zaměřena zejména na likvidaci arménské intelektuální elity.
Potom jedeme maršrutkou na Náměstí Republiky (Hanrapetuťan Hraparak), kde H pošle pohledy a jdeme dál po Nalbandjan Poghoc kolem banky, před níž je fontánka se sochami představujícími znamení zvěrokruhu. Pak směřujeme ke kavárně Artbridge Bookstore Café. Dám si čaj za 400AMD a H pivo, pak každý něco na zub: já mám ruličku lavaše se šunkou, salátem a rajčetem – delikátní! A H má normální chleba se sušenými rajčaty a sýrem. Nakonec si dám ještě nějaké nealko. Zajímavě vypadá « tan ». Nevím, co to je, ale objednám si to. Když nese něco bílého, dostávám trochu strach, ale nakonec je to výborné podmáslí (400AMD).
Spokojeni chvátáme na ubytovnu pro batohy. Musíme na maršrutku do Garni a už jsou 4 hodiny odpoledne. Tam se však potkáme s Felixem a s Florentine, kteří už se mezitím stihli s Garni a Geghardu vrátit. Zakecáme se s nimi a vypijeme lahev vína a sníme saláty, co jsme včera koupili (salát tabouleh a lilkový- oba velmi dobré).
Vyrážíme tudíž až v 17 h. Jdeme za roh na Terjan Poghoc a jak nám Felix radí, a stopujeme maršrutku č. 91. Dojedeme k výstavní hale Mercedez Benz a tam jede autobus za 10 min. Městská tu stojí 100 AMD, autobus do Garni pak 250 AMD.
Hned na zastávce v Garni je obchod, kde si H koupí baterky do čelovky. Jdeme ke chrámu. Helénský chrám Garni byl postaven v 1. stol. n. l. králem Trdatem I. a zasvěcený římskému bohu slunce Heliovi. Pod ním jsou základy čtvercového kostela svatého Siona. Vedle stojí staré románské lázně s mozaikou z 15ti druhů různobarevných kamenů. Je na ní vyobrazena mimo jiné i řecká bohyně oceánů. Zaplatíme vstupné 250 AMD (rovnou nám dali studentské) a pán u vchodu nás hned odhadl: « Jste Češí? Stan si můžete postavit támhle. », ukazuje na blízkou loučku hned vedle národní památky. Areál chrámu se sice kolem desáté zamyká, ale je tu boční cestička okolo. Můžeme tedy klidně zajít do restaurace. Mají ve znaku rybu, a to nás láká.
Obr. 2. Chrám Garni
Postavíme stan a jdeme tajnou stezkou ven, abychom si to nacvičili. Jde se po velkých kamenech a nakonec slézt po nízkém kmínku stromu a dolů na ulici. V restauraci si dáváme lahvovou třetinku nějakého německého piva za 800 AMD. Arménské pivo už nemají, tak jsme trochu zklamaní. Nadšeni jsme naopak ze sevanského pstruha, kterého vyloví z bazénku před našima očima a výborně ho upečou. Na jídelním lístku je cena 3000AMD, ale nakonec stál 5000, protože se připlácí za váhu. Sníme to s lavašem a otřeme si ruce do voňavých kapesníčků. Vedle voní květinový záhon, na němž saje květy něco, co vypadá jako kolibřík. Jak se pak dozvídáme, kolibřík to určitě není, protože ten žije jen v tropech. Prý to mohla být dlouhozubka svízelová (lišaj, můra). Po tmě se vyšplháme zpět ke chrámu.
Obr. 3. Zahrada u chrámu Garni
13. 9. 2009 – neděle
Ráno se balíme a u východu potkáváme veselé vrátné a správce, jak shazují ze stromu vlašské ořechy. Dají nám jich několik, jsou výborné. Jdeme na křižovatku, kde jsme včera vytoupili, odkud má jet autobus do Goghtu, což je na půl cesty do Geghardu. Nakonec nám zastaví chlapík, že nás zaveze až do Geghardu. Ještě nás bere k sobě domů. Má to tu moc pěkné. Vítá nás jeho žena a babička. Naservírují hned lavaš, sýr, víno, ořechy a smažené lilky a pravou arménskou kávu. Jakžtakž si popovídáme, jak to jde a H má další adresu a telefon v kapse. Potom se fotíme před barákem a chlapík s náma jede do Geghardu.
Prohlížíme a fotíme. Je neděle, a tak je tu mše. Před branami hraje hudba. Za hradem se pálí hromada odpadků. Geghard je jeskynní klášter částečně vytesaný do skály. Je to opravdu působivé prostředí. Trochu krápe, snad se nerozprší. Z Geghardu máme jít směr SV k jezeru Sevan. Na mapě cesta nevypadá úplně strmě, ale za hradem se nedá než prudce stoupat kolem potoka a na skály. Funíme s batohy nahoru. Vylezeme pěkných pár metrů a nad námi už jsou jen strmé skály. Začíná silně pršet a za těchto podmínek se mi tudy škrábat nechce. Navíc jdeme určitě špatně.
Obr. 4. Geghard
Dole u kláštera koukneme na mapu a opravdu. Máme jít na SV, ale od vesnice Geghard, ne od kláštera. Ten je úplně jinde než vesnice. Musíme pěšky zpět cca 4 km a pak teprve nahoru na hory. Tam už to vůbec není strmé. Cestou koupíme velkou kulatou sladkou placku s ořechovou náplní. Okolní hory vypadají mnohem přívetivěji, a tak se rozhodneme nejít až do vesnice, ale zkrátit si cestu přes hory. Vyfotíme sochu lva s kopím, který je symbolem Geghardu. Pak jdeme nahoru. Na obzoru je gejzír vody z prasklé trubky. Za chvíli tryská další a ještě další, což znamená, že je to tu normální. Trubky nejsou zakopané do země a jsou už příliš staré. Jdeme pořád podél nich.
Potkáváme jezdce na koni a dva pasáky krav. Jdeme kolem hory, která má okolo 2500 m. n. m. a pak kolem další 2700 m. n. m. Obě obcházíme z leva. U druhé hory se trubky odpojují. Jdeme mimo cestu podél koryta vyschlého potoka. Je už večer a voda pořád nikde. Budeme muset spát bez zdroje vody. Ještě nějakou máme, ale ne moc. Večeři si vařit raději nebudeme. Pod námi je zamračeno a nad námi je to lepší, ale už se začíná blýskat. Jsme ukryti mezi kopci. V dálce po obou stranách štěkají psi a bučí krávy. V noci je hrozná bouřka, ale do rána přestane a stan stihne i uschnout.