Jerevan – koňakárna Ararat
- Lenka Churavá
- 8.02.2010
- 0:00
- Změněno: 6.04.2014 | 16:50
Exkurze v koňakárně je velmi zajímavá. Sympatická průvodkyně nás vede kolem obrovských (až 4 m vysokých) sudů plných vína...
Exkurze v koňakárně je velmi zajímavá. Sympatická průvodkyně nás vede kolem obrovských (až 4 m vysokých) sudů plných vína. Visí na nich ukázkový destilační přístroj (4 skleněné trubky). Koňak je destilován dvakrát. Po první destilaci má 24 procent alkoholu a po druhé 70.
Koňakárna vznikla v roce 1887. V r. 1898 továrnu koupil Rus Nikolaj Šustov, jehož společnost vyráběla z počátku jen vodku a likéry. V roce 1902 se zde začala vyrábět brandy podle dovezené francouzské technologie. Nikolaj Šustov vymyslel zvláštní způsob marketingu. Najímal si mladé pohledné muže, které velmi dobře platil. Ti měli za úkol jezdit po Evropě a v restauracích si objednávat tu nejdražší arménskou brandy. Tato strategie měla úspěch a restaurace ho začaly kupovat. Potom byla výrobna znárodněna a z tohoto období nám průvodkyně vyprávěla zajímavou historku o slavných osobnostech. Churchillovi prý brandy velmi zachutnala a objednával u Stalina 360 lahví ročně. Pak si ale jednou Churchill Stalinovi stěžoval, že už brandy není tak dobrá, jak bývala. Stalin se ptal, čím to je, a zjistil, že vrchního mistra koňakáře poslal na Sibiř. Povolal ho rychle zpět a koňakář se stal národním hrdninou. Dnes výrobna koňaku patří francouzské firmě Pernot-Ricard. Ročně má podnik 57 mld. AMD tržeb a 8 200 000 lahví vyrobí, z čehož většinu vyveze. Celkem vyváží do 25ti zemí, nejvíce do Ruska, Ukrajiny a Běloruska.
Potom se dostáváme k dalším sudům (400 kg), v nichž koňak zraje. Normálně by se mělo říkat brandy, protože pravý koňak pochází z Francie ze stejnojmenné oblasti, ale arménský koňak získal v roce 1907 na mezinárodní soutěži brandy v Paříži výjimku, že se může nazývat koňakem. Celkem značka Ararat nashromáždila za dobu svého trvání už 150 různých medailí. Jen 20tiletý koňak Nairi získal 35 zlatých a 1 stříbrnou.
Obr. 1. Koňakárna Ararat
Dál procházíme uličkou Charlese Aznavoura., který je považován za nejslavnějšího Arména. Byl tu na návštěvě a dostal darem sud koňaku. Od té doby ho dostává každá slavná osobnost, která koňakárnu navštíví. Její fotografie je pak vyvěšena v této uličce. Visí tu význační politici mnoha států včetně např. Jelcina a běloruského prezidenta. Z České Republiky tu visí ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg.
Nejstarší je tu koňak stoletý z roku 1907, kterého jsou dva sudy. Dále je tu sud, který se vypije, až skončí válka Arménie s Azerbajdžánem v Náhorním Karabachu. Kolem jsou podpisy všech návštěvníků, kteří si mír přejí.
Dále jdeme do místního muzea. Zajímavá je mapa, která zobrazuje oblasti, kde se pěstují hrozny pro tento koňak, a kde všude se vyrábí víno, a kde se destiluje. Hrozny se pěstují i v Náhorním Karabachu. Na zdi visí portréty všech dosavadních majitelů a vedle leží truhla s medailemi a starý ruční zátkovač lahví.
Pak nadešel čas ochutnávání. Máme možnost okoštovat tříletou, desetiletou a dvacetiletou brandy. Hodí se k ní čokoláda, cigarety a káva. Výborná čokoláda je tu také, tak ji mlsně přikusujeme. Pije se ze speciálních sklenek tulipánovitého tvaru na nízké nožce. Nalije se do ní jen tolik koňaku, aby když se sklenička položí na stůl na ležato, ze skleničky nevytekl. Jenom tak se dostane ven ta správná vůně. Pak se zkoumá průhlednost, barva a viskozita. Čím je koňak starší, tím je hustější a kapky ze stěn skenky stékají pomaleji.
Naše mladá krásná průvodkyně říká, že když muž vypije každý den skleničku koňaku, bude silnější a mužnější. Dívka by pak měla být krásnější a více okouzlující. U stolu s námi sedí český lékař, který přijel do Jerevanu na konferenci. Potvrzuje, že malé množství alkoholu denně prý opravdu může pomáhat, hlavně starším lidem s tvrdými cévami ke zvýšení tlaku. Jen je těžké udržet to malé množství. Výrobna koňaku má 370 zaměstnanců, kteří denně inhalují vůni koňaku. Prý proto nikdy neonemocní chřipkou. Pokud řídí a staví je policejní hlídka, musí vždy prokázat, že pracují s alkoholem.
Po tomto úchvatném zážitku se zase vracíme přes pěší most zpět. Pak se snažíme přejít přes malý můstek s majáčkem opět na břeh s koňakárnou a ještě zajít do muzea genocidy. To se nám bohužel nepodaří, protože můstek je zdá se na soukromém pozemku nějaké restaurace a je oddělen plotem. Jdeme nejdříve kousek po kolejích, pak zpět a nahoru kolem muzea režiséra Sergeie Paradžanova. Je ještě otevřeno (10,30-17,00 vstupné 700AMD), ale už dovnitř nejdeme. Pokračujeme po Paronjan Poghoc až k soše maršála Baghramiana, kolem akademie věd a kolem stanice metra až na známou křižovatku u Opery.
Obr. 2. Řeka Hrazdan
Dál chceme jít na Kaskádu, což je dlouhatánské schodiště se spoustou květinových truhlíků vedoucí k rozestavěnému památníku padesátého výročí Arménské Sovětské Republiky. Schodiště je na severu Jerevanu a je z něj krásný výhled na město. Vynoříme se ale místo u Kaskády u Matenadaranu, což je stará arménská knihovna. Alespoň si cestou koupíme nanuka. Ten můj má na červeném obalu napsáno velkou bílou azbukou CCCP. Cestou také fotím cukrářskou výlohu s nádhernými dorty. Jeden je ve tvaru šachovnice a stejně jako ty ostatní vypadá velmi chutně.
Obr. 3. Dorty v cukrářské výloze v Jerevanu
V Matenadaranu už mají zavřeno, protože je po šesté. Pokračujeme tedy do leva na Kaskádu. Z dálky si fotíme sochu Matky Arménie. Jdeme až nahoru na Kaskádu a fotíme z výšky Jerevan. Pak chceme ještě zajít do restaurace, nakoupit jídlo a víno a na Internet. Koupíme víno Armani 1500 AMD a chléb a sýr. Žádnou z vybraných restaurací popsaných v Lonely Planet nenajdeme. Asi už je dávno zrušili. Nakonec dojdeme k Labuťímu jezírku za Operou a usadíme se na zahrádku jedné z restaurací. H si dá sýrový chačapuri a já salát s kuřecími prsíčky, bramborami a majonézou. Chutná to jako náš bramborový salát, jen je v tom přimícháno trochu kuřecího masa. Dáváme si k tomu pivo Erebuni.
Obr. 4. Labutí jezero
Platíme v restauraci a žádné dýško si nepřipočítávají. Nějaké jim tam necháme a jdeme naproti do internetové kavárny. Tam napíšeme sáhodlouhý email domů. Platíme 800 AMD za dvě hodiny. Už je 23,30 h, jdeme tedy na ubytovnu a chceme jít honem spát. Ještě ale pokecáme s Xavierem, kterému dnes přijeli kamarádi a půjdou zítra na památník a do muzea genocidy. My tam chceme jít také. Původně jsme mysleli, že pojedeme s Felixem a Florentine do Garni a potom na Geghard, ale do odpoledne na nás čekat nebudou, protože pro ně to bude celodenní výlet, kdežto pro nás začátek dlouhého výletu přes hory k jezeru Sevan.