Kôprová dolina a cesta na Štrbské Pleso
- Josef Tomek
- 16.04.2007
- 0:00
- Změněno: 14.06.2014 | 11:07
Následoval odpočinkový den v Podbanském (koupání v řece). Druhý den jsme (někteří) šli přes Kôprovou dolinu na Popradské a Štrbské Pleso.
Odpočinkový den v osadě Podbanske
Probouzíme se všichni živí. Nikdo nás přes noc nezavraždil (Na co člověk z města hned nemyslí, že?), neznásilnil ani neoloupil. Robotníci jsou vážně fajn chlapi, a tak se domlouváme, že jim koupíme flašku. Táňa s Mílou jim v místní předražené samoobsluze kupují litrovku hořké slivovice. Bylo by přeci nediplomatické se vyspat v luxusním hotelu, byť právě v rekonstrukci, a pak jen tak odejít. Robotníci flašku nejprve nechtějí, ale pak se domlouváme na kompromisu – vypijeme ji všichni společně. Zhruba hodinu stojíme na chodbě v hotelu a společensky konverzujeme. Nejobtížnější situaci mám já jako vedoucí a organizátor expedice a samozřejmě naše sluníčko (opravdu je slunce naší výpravy), má zástupkyně Táňa, jíž patří nesmírný dík za to, že včera večer v hospodě tohle všechno zařídila.
Nožičky nám už vážně ani trochu neslouží. Dnes je odpočinkový den. Válíme se na trávě před samoobsluhou, snídáme, trávíme ranní slívku, či jen tak blbneme a hrajeme různé hry. Doprovázíme Týnu na autobus, jelikož ona odjíždí do Prahy. Myslí si, že pojede k moři (nakonec k moři nejela, nevyšlo to). V poledne se přesouváme proti proudu řeky Belá, kde se na jednom hezkém místě zastavujeme.
Obr. 1. Řeka (potok) Belá – místo, kde jsme odpočívali
Celé odpoledne trávíme relaxačně. Opalujeme se, ležíme na kamenech, blbneme v křišťálové voděnce, navzájem si masírujeme namožené a ztuhlé svaly, debatujeme o všeličem. Blíží se večer, a tak je čas vydat se do postele. Na konec Kôprovej doliny je to asi čtyři hodiny. Cestou k našemu dnešnímu tábořišti se dozvídáme překvapující zajímavost. Míla do sebe každý večer cpe Ibuprofen. Prý preventivně, aby nedostal zánět svalu. Táňa, Míla a Tomáš spí ve stanu. Ostatní pod igelitem. K večeři jsou opět rybičky s cibulí a Yumyumka. Z noci máme trochu strach. Zvedá se vítr, který nám občas načechrává igelit. Je slyšet hřmění a blýská se. Voda ani vítr by nevadily, kdyby měl člověk jistotu, že druhý den bude svítit Slunce a vše bude možné usušit, ale vzhledem k měnícímu se počasí tuto jistotu nemáme. Bouřka se naštěstí drží ve vedlejším údolí. Spí se tu překrásně. Jsme mnoho hodin od civilizace, jen my a nikdo jiný, černočerná tma, vítr se prohání v korunách stromů (jsme těsně pod hranicí lesa), je tu krásný břitký vzduch. Jsme v divočině, usínání je tu krásně romantické. Hlavou se mi honí myšlenky, co bude v noci. Přijde pravá horská bouře s vichřicí a sněhem? Usínáme. Necháme se překvapit. Snad bude nějaké „vzrůšo“. Jsme ve výšce 1100 m nad mořem. Konečně jsme v pořádných horách.
Kôprovádolina a bouře
Probouzíme se do zamračeného neútulného rána. Sotva sbalíme stan a igelity, začíná pršet. Vyrážíme dále do kopců. Po nějakých několika hodinách po zelené a později modré turistické značce se dostáváme nad hranici dřevin. Fouká silný vítr a je pěkná zima. Nemůžeme se zastavovat, abychom příliš neprochladli. Problém už není těžký batoh, na ten jsme si už zvykli, ale problém začíná být počasí. Mraky v údolí houstnou, začíná se blýskat a hřmít. Hřmot je ohlušující a neutichající burácení. Hlasitost hromu se mezi skalami násobí, mezi jednotlivými třesky občas přestávají být prodlevy. Jít dál je příliš nebezpečné, vrátit se rovněž nelze. Zastavujeme poblíž balvanu uprostřed údolí. Je nutno vybrat takové místo, které je celkově níž než okolní terén a zároveň, aby bylo poblíž cosi, co je výše než my. Dále musíme být i na takovém místě, kudy neproudí z kopců voda (blesk může sjet vodou) a zároveň i bezpečné místo proti padajícímu kamení. Z těchto pohledů máme dobré místo.
Déšť houstne, načež po chvíli se mění v proudy vody doprovázené kroupami. Mám pocit, že občas snad ani nepadají kroupy, ale pouhé kusy ledu a sněhu. Intenzita padajícího ledu je taková, že během pár chvil je na některých místech téměř bílo. “Jupíííí, bezva!” pomyslím si. “Konečně i něco jiného než Slunce a tropická vedra.” Rapidně se ochlazuje. Během pár minut se ochlazuje možná o deset až patnáct stupňů. Míla s Táňou jsou durch. V Praze se mi smáli, když jsem jim říkal, že klidně můžeme zažít sníh. (Příště budu kontrolovat pláštěnky!) Míla chce jít okamžitě zpátky, uklidňuji ho a vydávám zákaz návratu alespoň než se dohodneme co dál. Problém je, že nám zmizel Lubo, dobrodruh v teniskách, tričku a s deštníkem. Nemůžeme se vrátit bez něho. Domlouváme se, že kdo chce, půjde zpět do údolí. Já s Léňou se vydáváme dál na hřebeny. Míla, Táňa, Radim a Tomáš se vrací. Sraz máme časem na Štrbském plese na nádraží. Když dorážím s Léňou na hřebeny, bouřka je už pryč, ani moc neprší a horští bohové nás odměňují za naši vytrvalost překrásným pohledem na Velké Hincovo pleso. Po Ostrém Roháči podle mě druhý nejkrásnější pohled tohoto výletu. Škoda, že tu nejsou ostatní. Nikde žádní turisté, ani živáčka, ani mrtváčka … bohužel ani Lubo. Léňa je tak trochu naměkko, a tak ji uklidňuji poznámkami, ať se občas podívá na stráně kolem sebe, jestli tam Lubo někde neleží s dávkou elektrického proudu. Když pak zastavujeme u velké plochy s blátem a nenacházíme v ní Lubovy stopy, říkáme si, že je magor. Potkáváme ho až u odbočky na Rysy. “Sundej si brýle,” říká Léňa. “Plesk!” Lubovi sedne na hlavě facka jak od boxera. Brýle si sundat nestihl. “To máš za to, na horách se bez ostatních neutíká.” Lubo nevěří, co se s ním děje, ale asi to chápe. Sestupujeme přes Popradské pleso na Štrbské Pleso. Jak bylo na hřebenech i s bouřkou krásně, tak je tu nehezky! Chceme utéct někam pryč. Všude samí turisté. Němci, Poláci, Rusové, co jdou ze Štrbského Plesa na Popradské pleso s lyžařskými hůlkami po vydlážděném chodníku a v botách Meindl za pět tisíc. Odporné!
Na Štrbském plese vyprovázíme Luba na vlak (zítra musí do práce). Pak jdeme s Léňou na česnekového langoše, čepovanou kofolu a pivo. Píšeme pohlednice, povídáme si o horách, nelitujeme toho, že jsme dnes vyrazili na hřebeny. Po pár hodinách doráží zbytek. Vypadají jak kdyby přišli z války. Mají za sebou asi sedm hodin ostrého sestupu z hor v promočených věcech. Míla si kupuje polovičku kuřete, co vypadá spíš jako vrabec, za 130 SK. Nemůžeme si s Léňou nerýpnout. Vyprávíme našim válečníkům, jak jsme se hezky odpočinkově prošli, jaké jsme měli výhledy na krajinu, jaké byly langoše. Míla pruzení neunáší a říct ještě jedno slovo, tak rozmlátí Týninu baterku o chodník. “Jechu, neser mě, nebo tu baterku vážně vezmu a rozflákám ji o beton!!!” Zmoklíci jsou rozhodnuti jit domů. Doprovázíme je do Tatranské Štrby. Já, Léňa a Radim v horách zůstáváme. Musíme přeci splnit cíl této výpravy – najít weverku nebo alespoň sníh. Loučení je smutné. I přes občasnou nepřízeň počasí (vedro, příliš slunečního žáru, bouřka) bylo vše krásné. Když se u vlaku loučíme, máme v očích slzy. My tři přespáváme v lese kousek za Štrbou pod igelitem.
Text je převzat a ve spolupráci s Radimem Dostálem upraven z adresy: http://weberka.mysteria.cz/Photo/SlovenskoTatry2001/Slovensko2001Tatry.htm