Livadia a Jalta
- Ondřej Vokatý
- 28.01.2013
- 0:00
- Změněno: 7.01.2013 | 19:50
Dále po krymské dálníci nás Ondra zavede do Livadie, kde se v místním Livadijském paláci konala Jaltská konference.
Pokračujeme dále po pobřežní krymské „dálnici“. Do Livadie je to opravdu jen kousek, asi 8 kilometrů. Toto předměstí Jalty se proslavilo během 2 sv. války jako místo, kde se konala tzv. „Jaltská konference“, na které si Stalin, Roosevelt a Churchill domluvili poválečné rozdělení Evropy. My se jdeme podívat přímo do Livadijského paláce, kde se celá událost odehrála.
Livadijský palác
Palác má tu výhodu, že je blízko u silnice a není potřeba bloudit jako posledně. Opět vidíme nápisy v angličtině, což je neklamným znamením toho, že jsme na místě často vyhledávaném zahraničními turisty. Je fakt, že tu slyšíme mnoho jazyků, na rozdíl od jiných míst, kde jsou jen „místní“ turisté.
Na prohlídku opět musíme čekat a tak se procházíme po okolních zahradách. U stánku se suvenýry se mi za deset hřiven daří ukořistit mapu nejvýznamnějších krymských památek. To jsem ještě netušil, že za pár seženu ještě lepší. Dobré turistické mapy aby tady jeden pohledal. Alespoň tedy tam kde jsme zatím byli.
Obr. 1. Livadijský palác
Začátek prohlídky je věnován carské rodině, která měla zdejší palác jako svoje letní sídlo od roku 1861 až do revoluce v roce 1917. Informací a exponátů je opět strašná kupa, pokud se někdo zajímá o historii tak bude určitě plně uspokojen. Já se vydržím soustředit jenom chvíli a tak se po několika projitých místnostech začínám nebetyčně nudit. Nakonec se ale dostáváme k tomu hlavnímu, proč jsme se sem trmáceli. Konečně nás přivedli do sálu, kde probíhala konference. Všude je spousta fotografií a na stolech americké, britské a sovětské vlaječky, jako kdyby se světoví vládci právě zvedli a na chvíli odešli.
Venku si dáváme znovu pauzu, jinak to v tomhle vedru nejde. Spotřeba zmrzliny nabírá na obrátkách. Je potřeba se průběžně ochlazovat, neboť nás čeká ještě prohlídka Jalty, nejznámějšího krymského letoviska. Přejezd trvá jen pár minut, horší je spíš někam zaparkovat autobus. Nakonec stojíme na jedné z dlouhých Jaltských ulic.
Jalta
Město na mě dělá ryze sovětský dojem. První co vidím je okolo projíždějící oprýskaný trolejbus československého původu. I když zrovna v Jaltě jsou k vidění i nové kusy, což je trochu rozdíl oproti zbytku Ukrajiny.
Obr. 2. nábřeží v Jaltě
Cesta dolů k pobřeží překonává veškerá očekávání. Ulice je jeden velký bazar, korunovaný tržištěm, kde si můžete koupit cokoliv od slepice, rybářského vybavení a dalšího neidentifikovatelného zboží až po obilí.
Všude okolo je nesmyslné množství lidí. Jestli jsem si kdy stěžoval na přelidněnost, tak to není nic proti tomu co je tady. Náměstí je zaplněné jako při oslavách prvního máje. Chudáci, kdo měří méně jak 170 cm, ti nevidí dál jak na půl metru. Jenom velké logo zdejšího McDonaldu vyčnívá z davu. Majitelé projevili velký kus smyslu pro humor, když ho umístili přímo do pohledu V.I. Leninovi, jehož socha zde před tím mohla vyhlížet akorát tak lepší zítřky. Teď má výhled přímo na symbol západního imperialismu.
Jdeme se projít podél nábřeží, nicméně situace se nemění a dál se motáme mezi davy. Nábřeží je lemováno stánky s občerstvením a tak můžeme ochutnat ukrajinský hot-dog za 11 UAH.
Obr. 3. Hora Aj-Petri
Existuje tady možnost vyjet lanovkou na horu Aj. Petri, která se provokativně tyčí nad městem, jenže na to nám nějak nezbývá čas. Zpátky jdeme stejnou cestou. Jen na konci děláme odbočku k supermarketu. Světe div se, opět tady není k hnutí. Naštěstí kus žvance zvládáme ukořistit a můžeme k pokladně.
Tam nás přebíhá jakýsi strýc ohánějící se nějakou průkazkou. To je tady hodně rozšířené, každý kdo se zúčastnil nějakého celostátního průšvihu má průkazku, která mu poskytuje výhody, mj. i přednost ve frontách. Ten člověk mohl pracovat na záchraně Černobylu, bojovat v Afghánistánu nebo něco podobného. Nebo si průkazku nechal za pár šušní vyrobit falešnou, to je zde také oblíbená kratochvíle. Proto se to tady jen hemží údajnými spolupracovníky mezinárodních organizací, tajných služeb a různých generálních štábů.
Těsně před odjezdem usedáme na zídku vedle notářského úřadu a cpeme se jídlem, v čemž nás ruší každý kolemjdoucí, domnívající se že tady začíná fronta k notáři. Dnes ale nejsem zlomyslný a na otázky odpovídám pravdivě, že fronta je až za dveřmi vevnitř. Jinak by se načekali, protože jídla jsme měli na celé odpoledne.
K večeru prcháme z přelidněné Jalty směrem do hor, kde bude od davů pokoj. Aspoň myslíme.