Druhý den pobytu v Nízkých Tatrách se vydáváme na dlouhou cestu z Lúček přes sedlo Javorie, Svidosvké sedlo , Ohnište do obce Malužinná. Kousek od Ohnište si prohlédneme skalní Okno. Po cestě se nám podaří i zabloudit.
Ráno se probouzíme v maringotce docela pozdě. Je asi kolem půl desáté. Než se najíme a sbalíme, je kolem 11:00. Paní domácí nám ještě ráno vaří kafe a dává ochutnat dobrou domácí slivovici. Dovídáme se, že manžela má na houbách v lese. Maringotka, ve které jsme dobrodružně přespali patřila majiteli nedalekého penziónu, u kterého nás v altánku paní pohostila.
Dnešní trasu podceňujeme hned od rána, protože místo abychom hned vyšli, stavíme se ještě na jedno pivo v restauraci. Vycházíme z Lůček v 12:00 a jdeme jako včera po zelené turistické značce směrem k 1. turistickému rozcestí, kde jsme včera šli. Dnes by jsme měli zahnout na červenou turistickou značku. Od včerejška si pamatujeme, že krom mnoha vyvrácených stromů, vede červená od rozcestí po lávce, která je zbouraná. Což je památka na nechvalně slavnou a ničivou vichřici v Tatrách. Po cestě potkáváme pana domácího z penziónu, který se vrací z hub a radí nám kde přejít potok a jak se dostat lesní pěšinou na turistickou značku, čímž se vyhneme spadlé lávce.
Kousek za potokem je rozcestí, kde jeden ukazatel turistických značek (na dřevěné tyči) ukazuje na partyzánské bunkry, což je 21 minut. Druhý ukazatel ukazuje jiným směrem a je jen položen na pařezu. Ukazatel na pařezu ukazuje naší cestu na sedlo Javorie. Podle rozcestníku to má být jeden a půl hodinu chůze. Vydáváme se tedy tímto směrem po červené turistické značce. Po necelé půl hodině stoupání lesem přicházíme k turistickému odpočívadlu a přístřešku. Na chvíli (asi 20 minut) usedáme a něco malého jíme. Po další tři čtvrtě hodiny přicházíme na sedlo Javorie.
Cesta na sedlo Javorie vede do dost prudkého kopce. Trvala nám necelou hodinu a půl, jak bylo uvedeno na rozcestníku a údaj na mapě hovořící o padesáti minutách je hodně zcestný. Začíná naše časové zpoždění, které dnes ještě zvýšíme.
Dle rozcestníku se nacházíme v nadmořské výšce 1487 m.n.m., dle mapy jen 1478 m.n.m. Ze sedla Javorie se můžeme vydat po žluté turistické značce na Krupovo sedlo, kde jsme byli včera při cestě na Chopok s Ďumbierem. My budeme pokračovat po červené turistické značce dále směrem na Pred Bystrou. Za 1 hodinu 10 minut máme být na Pred Bystrou – horáreň.
Na sedle Javorie odpočíváme asi 20 minut po náročném výstupu a poté pokračujeme dále po červené turistické značce pro změnu prudkým klesáním. Pár metrů po rozcestníku vidíme na obzoru proti nám vrcholy s bílými kameny, typickými pro vrchol Ohnište a Veľkou ľadovou priepast.
Prudké klesání přestává asi po půl hodině chůze. Kdy přecházíme přes potok, který je v mapě označený názvem Bystrá (nebo jeden z přítoků Bystré). Dále sice klesat budeme, ale ne příliš. Po chvíli přicházíme na velkou louku, s přístřeškem s krmítkem, kde se na chvíli zastavujeme a fotíme skalnaté vrcholy po naší levé ruce. Přes louku pokračujeme po lesní cestě, přes kterou jsme přišli, což je pravděpodobně chyba. Když se tak dívám zpětně na mapu, říkám si, že asi někde na této louce jsme se měli držet spíše vlevo, jenomže my jsme přehlédli patrně šipku s turistickou značkou. Asi po dvaceti minutách chůze po lesní cestě rozježděné lesními stroji si uvědomujeme, že jsme se ztratili a přemýšlíme co dál. Vracet se nebudeme, podle mapy odhadujeme kde jsme a vybíráme si lesní cestu, která jde směrem k červené turistické značce. Nakonec úmyslně sejdeme i z této cesty a jdeme lesem směrem, který vede přímo k turistické značce. Nacházíme ji asi po 10 minutách chůze lesem mimo cestu.
Po chvíli chůze již správně po červené turistické značce přicházíme na křižovatku s lesní cestou a potokem u kterého děláme velkou přestávku. Jíme a koupeme se v potoku, kde je voda asi po kolena. Zdržíme se asi 1 hodinu, což se nám nakonec trochu vymstí a opět to dokazuje, jak celou dnešní trasu podceňujeme. Pokračujeme dále po červené turistické značce lesní cestou na velkou louku. Po dvou minutách přicházíme na ještě větší louku, kde se naše cesta napojuje na větší, dost vyježděnou neasfaltovou cestu, která přes louku dělá oblouk ve tvaru U. Vydáváme se vlevo a pokračujeme po červené turistické značce. Po dvaceti minutách chůze míjíme studánku s pitnou vodou, kde je možné doplnit zásoby. Studánka je na pravé straně cesty. Za dalších 30 minut přicházíme na Pred Bystrou – horáreň.
Kousek před rozcestím Pred Bystrou – horáreň se na louce po levé ruce pase několik stovek ovcí, které mají svou salaš na druhé straně cesty. Asi se nás polekají, protože když jdeme po cestě začnou nějak zmatkovat. Instinktivně se běží schovat „domů“ čímž musí proběhnout kolem nás (paradoxně kolem těch, kterých se bojí) přes cestu. Běžící ovce si ihned fotíme.
Na rozcestí Pred Bystrou – horáreň jsme ze sedla Javorie šli asi 3 hodiny. Jedna hodina z toho byla velká přestávka u potoka Bystrá. Zbývají tedy 2 hodiny chůze. Podle mapy má trasa trvat 1 a půl hodiny. Podle rozcestníku to mělo být jen 1 hodinu a 10 minut. My jsme sice asi půl hodiny bloudili, ale i tak se mi oba časové údaje, jak na mapě, tak i na rozcestníku zdají být nepřesné. Získali jsme další časovou ztrátu.
Pokračujeme po žluté turistické značce směrem na Svidovské sedlo. Jdeme po asfaltové cestě, která se nenápadně postupně změní v neasfaltovou lesní cestu posypanou štěrkem. Po levé ruce vidíme vrcholy bílých skal tolik typické pro vrchol Ohnište. Po půlhodině chůze žlutá turistická značka opouští cestu a vydáváme se na louku. V tomto okamžiku, když se podíváme nalevo, vidíme horský masiv Ohnište a v jeho levé horní části dnes poprvé vidíme skalní otvor Okno. Po dalších 20 minutách má turistická značka přivádí na Svidovské sedlo.
Svidovské sedlo známe velmi dobře z naší minulé návštěvy Nízkých Tater a cesty na Ohnište, kdy jsme se mylně domnívali, že jsme viděli skalní Okno.
Na Svidovské sedlo jsme šli necelou hodinu. Čas tedy přibližně odpovídá údaji na rozcestníku a je kratší než 1 hodina a 15 minut uvedená na mapě. Na chvíli pochybujeme, jestli vůbec máme jít na vrchol Ohnište, protože jsme celkem i ve velkém časové tísni. Nakonec se rozhodujeme, že na Ohnište a skalní Okno půjdeme, protože jsme kvůli nich vlastně sem přišli.
Na Svidovském sedle je pomník SNP a také rozcestník zelené a žluté turistické značky. Jedna zelená turistická značka by měla podle mapy vést na vrchol Ohnište, ale ta v rozcestníku není. Naštěstí si pamatujeme od našeho minulého přechodu Nízkých Tater že se musíme vydat po cestě vedoucí doleva, pokud se postavíme ve směru, v jakém jsme na Svidovské sedlo přišli.
Po cestě míjíme malý potok, který podle mapy nedaleko pramení. Hodně nás překvapuje, že nás po cestě předjíždí auto. Asi po 4 minutách zahýbáme doleva na lesní cestu a pokračujeme lesem stále po zelené turistické značce prudkým stoupáním. Občas je po cestě převrácený strom, který musíme náročně obcházet nebo přelézat. Po 40 minutách přicházíme na neoznačený a ani v mapě nepojmenovaný vrchol, čímž končí nejprudší stoupání. Pokračujeme dále a po dalších 15 minutách vycházíme z lesa na velkou louku a na rozcestí Poľana Ohnište. Zde můžeme pokračovat po zelené turistické značce dále, ale my jdeme na vrchol Ohnište po zelené značce, která je ve tvaru trojúhelníku (odbočka od trasy na významné přírodní místo).
Na vrchol Ohnište přicházíme po dvaceti minutách. Z vrcholu je pěkná vyhlídka na jih, přes Veľkou ľadovou priepast. Na vrcholu je vrcholová kniha. Chvíli se rozhlížíme a fotíme, poté se vydáváme napravo po pěšině ke skalnímu Oknu. Batohy necháváme na místě, bereme si jen foťáky a stativ.
Obr. 1. Já (Radim Dostál) a Jarda u skalního Okna v pohoří Nízké Tatry.
Při cestě pěšinou musíme dávat pozor, abychom nespadli ze skal. Míjíme skalní otvor, který jsme minule mylně považovali za skalní Okno a přibližně po 15 minutách přicházíme k asi deseti metrovému skalnímu Oknu. U skalního okna uděláme několik fotografií a prohlížíme si výhled. Až si skalního Okna užijeme, vracíme se na vrchol Ohnište. Bereme batohy a vycházíme. Je už 8 hodin a deset minut večer. Je nám jasné, že za světla do Malužiné nedojdeme.
Po patnácti minutách klesání jsme na rozcestí Poľana Ohnište a rozhodujeme se, jestli místo do Malužinné raději nepůjdeme na sever, kde by mohla být blíže civilizace. Podle mapy ale zjišťujeme, že trasa by trvala stejně dlouho jako do Malužiné a protože Malužiná byl náš původní plán a z ní máme také zjištěné autobusy na druhý den, rozhodneme se neměnit plán a jít do Malužiné. Vydáváme se tedy po zelené turistické značce po cestě, kterou jsme přišli. Asi po 15 minutách mírného stoupání přicházíme na nepojmenovaný vrchol, po kterém bude následovat prudké klesání. Asi 40 minut prudce klesáme, přelézáme padlé stromy a vycházíme z lesa na cestu, která nás po pár minutách přivede na Svidovské sedlo. U pramene, který je u cesty, si nabereme vodu (už nám došla a začínáme mít problém s dehydratací) a na Svidovské sedlo přicházíme v 21:24. Začíná se již smrákat a nás čeká asi jedna hodina cesty lesem. Brzo budeme muset vytáhnou baterky. Také nám začíná být jasné, že restauraci v Malužiné, kterou zavírají ve 22:00 už nestihneme.
Přecházíme na žlutou turistickou značku a jdeme na louku, přes kterou přejdeme po značce do lesa a mírním klesáním sestupujeme. Asi po 30 minutách přicházíme na křižovatku s asfaltovou cestou ve tvaru T, kde je nepojmenované rozcestí turistických značek, které není zaznamenáno ani v mapě. Je zde uveden jen opačný směr a ukazatel uvádí dobu výstupu na Svidovské sedlo za 1 hodinu. Odhadujeme, že jsme asi půl hodiny chůze od Malužiné. Na rozcestník si již musíme svítit.
Pokračujeme tedy dál po žluté turistické značce vedoucí po asfaltové cestě a po 30 minutách chůze přicházíme k lomu, kterým nás turistická značka provádí. Zde nás překvapí hlídací pes, který na nás štěká a volně pobíhá. V dálce na psa volá asi noční hlídač v lomu, který je nejspíše překvapen, že v tuto dobu zde jsou turisté. Pes vypadá hrozivě a proto raději čekáme až pro něj hlídač přijde. Za 10 minut po lomu přicházíme na křižovatku ve tvaru T, kde se setkáváme s hlavní cestou vedoucí obcí Malužiná, která dále pokračuje na sedlo Čertovica. Je zde rozcestník turistických značek a také pomník SNP.
Když jsme byli na vrcholu Ohnište minule, víme, že v Malužiné není kemp i když je v mapě zaznamenán. Ve tři čtvrtě na 11 je restaurace zavřená a ani v tuto dobu nemá smysl shánět nocleh. Jdeme za obec a uleháme mezi stromky v lese. S přespáním pod širákem není problém, protože obec Malužinná a jeí okolí je mimo chráněnou krajinnou oblast (aby zde mohl být lom a těžba).
Co dodat závěrem? V článku je typický příklad, jak se nemá chodit na horách. Pěkně jsem trasu naplánoval doma prstem na mapě. Bohužel realita byla úplně jiná než časové údaje na mapě. Cesta na sedlo Javorie z Lúček je rozhodně delší než uvádí mapa. Cesta ze sedla Javorie na rozcestí pred Bystrou horáreň bude asi také delší než uvádí mapa. Nemůžu to ale říci přesně, protože krom špatných časů na mapě jsme v tomto úseku ztratili značku a zabloudili. Třetím rozhodujícím faktorem, proč jsme došli pozdě, bylo naprosté podcenění celé trasy. Podcenění se projevilo jednak tím, že jsme vyšli z Lúček až kolem 12:00 a že jsme po cestě ještě ztratili hodinu koupáním se v potoku a poleháváním kolem něj.
Kdybychom bez podceňování vyšli v normálnější dobu, třeba kolem 9:00 ráno, byla by celá trasa pěknou celodenní tůrou.
V létě roku 2007 jsme měli s Jardou v plánu navštívit na pár dní Nízké Tatry, projít v nich místa, kam jsme se v roce 2007 nedostali a nakonec přejít Muráňskou planinu. Bohužel kvůli potížím s mou nohou jsme nakonec na Muráň ani nedorazili.
Několik měsíců byla chyba v redakčním systému, kvůli které se špatně ukládaly diskuzní příspěvky v diskuzích. O chybě je napsáno na adrese http://www.cestovatele.info/zpravy/opravena-chyba-diskuze . Je možné, že pod tímto článkem měl být vložen diskuzní příspěvek z adresy http://www.cestovatele.info/diskuze/270968 .
Vydává Radim Dostál
Všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků nebo fotografií je bez souhlasu provozovatele webu nebo autora článku zakázáno. Zásady ochrany oosbních údajů