Pohádková Abcházie
- Lenka Churavá
- 22.02.2012
- 12:00
- Změněno: 6.04.2014 | 16:50
Zatím se to tady v Abcházii zdá celé jako pohádka. Proto mám takový nepříjmený pocit, že to nemůže trvat dlouho.
18. 8. 2011 – čtvrtek
Zatím se to tady v Abcházii zdá celé jako pohádka. Proto mám takový nepříjmený pocit, že to nemůže trvat dlouho. Dnes jsme třetí den v horách a ten den bývá krizový.
Obr. 1. Spani
Ráno sice svítí slunce, ale mraky beránkovatí, a to věstí změnu počasí. Naštěstí jsme jeli tentokrát v srpnu, kdy je počasí mnohem přívětivější než v záři, kdy na horách často sněží.
Obr. 2. Cedulka Halo trustu
Vyrážíme opět po deváté. Obkružujeme celé údolí přes několik potoků a kopečků, až dojdeme k igelitovým přístřeškům. Jsou prázdné, ale očividně naším směrem někdo předtím šel, protože je polehaná tráva. To nám chvilkama pomáhá najít cestu. Ta se totiž často ztrácí v bujné vegetaci bolševníků, kopřiv, bodláků a ostružin. Odpoledne padá mlha, což je tady blízko moře častý jev (skoro každodenní). Cestu hledáme těžko a pak začne i trochu pršet.
Dojdeme k ljetniku z kamene a zaslechneme hlasy. Zase potkáváme asi deset chlapů s puškami na koních. Nevypadají úplně otevřeně, asi mají blbou náladu, že začíná lejt. Ptáme se, zda ta cesta vede k pěreválu (sedlu) Amtkal a oni, že jo. Tak hurá. Po chvíli se nám po pravé ruce objeví údolí s řekou, což se mi nezdá. Zkoušíme hledat jinou cestu, ale není tam. Až když popojdeme trochu dál, vidíme, že na druhé straně údoli cesta je. Ještě že se mlha občas protrhává. Vracíme se na správnou cestu a klesáme.
Přejdeme potok a zase prudce nahoru. Kavkazské hory mají jednu nevýhodu. Nejsou tu krásné cesty po hřebíncích. Chodí se tu spodem nahoru a zase dolů, přes potoky a bujnou vegetací, blátem a přes kameny. Někde je cest několik a někde zase žádná. Kdo si vybere lepší cestu, méně se vyčerpá. Kdo ve slovenských horách plánuje trasy tak na dvacet km za den, tady by měl plánovat tak nejvýš jedenáct a pořádně si zkontrolovat, jaké je na cestě převýšení. Vidíme cestou dva kamzíky a ještěrky nám utíkají pod nohama.
Přes dvanáctero potoků a dvanáctero kopců se dostáváme do malého sedýlka. Už je asi pět odpoledne a nám zbývá do plánovaného cíle ještě cca pět km. Mělo by to teď jít po rovině nebo z kopce, takže by se to dalo v pohodě zvládnout, pokud bychom šli po nějaké cestě a pořád ji neztráceli.
Asi po dvou kilometrech zase jdeme mimo cestu. Můj kotník podlehne hrbolům a hrozivě v něm křupne. A dopr… Tři dny od civilizace a kontník je v pr… Chladím nohu v potoce, obvazuji pružným obvazem z Honzovy lékarničky a zkouším ještě chvíli jít, ale jde to dost blbě. Stavíme stan.
Už je jasné, že Kazbek letos nezdoláme a že budu ráda, když se odsud dostanu dolů.
19. 8. 2011 – pátek
K pěreválu Adanga já už určitě nedojdu, ale je to už jen tak půl dne cesty, tak tam dojde alespoň Honza. Já si mezitím alespoň budu máčet nohu v potoce. Hlavně aby se už nic nestalo jemu a večer se v pořádku vrátil. Tak tu celý den sedím, máchám nohu a čtu si o Gruzínsko – Abcházském konfliktu.
Obr. 3. Nápis Pozor miny
Za celý den projde kolem jen jedna karavana koní a stádo asi patnácti kamzíků. Honza došel ve čtyři odpoledne, celý poškrábaný. Došel kus za pěrevál Amtkal a pak ztratil cestu a ve dvanáct to otočil zpět. Všude bylo jako obvykle zelené peklo. Očekávaný potok s vodopádem viděl jen z dálky. Jinak jen nápisy : Pozor miny.
Vaříme těstoviny a jdeme spát.