Čtvrtý den našeho pobytu na Malé Fatře se vydáváme přes Poľudňový Grúň na Stohovské sedlo a sedlo Medziholie, čímž projdeme další část hlavního hřebenu pohoří Malá Fatra. Počasí nám ale vůbec nepřeje, skoro celý den prší.
Dnes se opět probouzíme na Chatě na Grúni do škaredého počasí. Dokonce se ráno u snídaně ještě rozhodujeme, jestli vůbec někam půjdeme. Přece jen jsme ale přišli zdolat hlavní hřeben pohoří Malá Fatra a tak přesvědčení vítězí nad pohodlností a vydáváme se z Chaty na Grúni hodně prudkým stoupáním po žluté turistické značce na Poľudňový Grúň. Mrholení střídá malý déšť a do kopce, na kterém se po vytrvalém nočním lijáku mění hlína v klouzavé bahno, se jde dost špatně. Viditelnost je asi tak na 50 metrů. Ještě před vrcholem Poľudňového Grúně se Jarda rozhodne, že dál nepůjde a že se vrátí na Chatu na Grúni. Já, Lenka a Pepíček pokračujeme.
Cesta od Chaty na Grúni je po dost prudké sjezdovce a tedy dost kolmá. Na bahně po kterém jsme šli, se podařilo každému z nás alespoň jednou spadnout a sjet několik metrů zpět dolů. Vzhledem ke zkušenosti, kterou máme s tímto krátkým úsekem, který jsme šli i s častými odpočinky skoro dvě hodiny, působí hodně vtipně fakt, že se každoročně koná závod v běhu z Chaty na Grúni na Poľudňový Grúň.
Na vrcholu toho bohužel moc nevidíme, protože počasí nám umožňuje vidět asi tak na sto metrů. Sice už přestalo pršet, ale zase neuvěřitelně silně fouká vítr. Patrně proto, že jsme na hřebenu. Z Poľudňového Grúně pokračujeme po červené turistické značce směrem na Stohové sedlo.
Zde se rozhodujeme, jestli jít po červené na Stoh (1607 m. n. m.), nebo ho po žluté turistické značce obejít zleva. Cesta po žluté turistické značce je kratší a my už máme celkem i dost velkou časovou ztrátu. Přesto ale vítězí názor, že půjdeme po červené na vrchol s tím, že obě značky se nedělí hned na Stohovém sedle, tak se rozhodneme až při jejich oddělení se. Jenže hned za Stohovým sedlem přichází něco, co se dá jednoduše nazvat jako parodie na vysokohorskou turistiku, ve skutečnosti jsou to však spíše zápasy v bahně. Každý zápasí sám se sebou.
Na poměrně prudkém stoupání je neuvěřitelně kluzké bláto. Každý několikrát padá do bláta a jede chvíli dolů. Přidržujeme se větví stromů, což nám mnohdy nezabrání v pádu, ale ochrání nás před sklouznutím dolů o několik metrů, pokud se po pádu nepustíme větve. Do toho všeho hustě prší, prostě paráda. Jarda měl asi nakonec rozum. Když na hřeben nešel a vrátil se.
Pepíček dokonce navrhuje, aby jsme se vrátili. Návrh sice nebyl schválen, ale když se od červené oddělovala žluté, která povede poměrně po rovině, nikdo nepochybuje, že vrchol Stoh obejdeme po žluté turistické značce.
Obejití vrcholu Stoh po žluté turistické značce na sedlo Medziholie má podle mapy trvat 45 minut. Cesta vede v podstatě po rovině. Jdeme v dost hustém dešti asi 50 minut a potkáváme skupinku několika lidí, kteří jdou proti nám. Od nich se dovídáme, že už jdou skoro hodinu. Takže údaj 45 minut na mapě je hodně nepřesný. Nejdříve jim moc nevěříme, ale nakonec jdeme celý úsek asi 1 hodinu a 45 minut. Myslím, že zpoždění nebylo dáno špatným počasím. Prostě údaj v mapě je hodně nepřesný.
Na sedle Medziholie by jsme před sebou měli mít Velký Rozsutec. Bohužel špatná viditelnost nám neumožňuje jej spatřit v plné kráse. Máme toho už dost a tak se vydáváme po zelené turistické značce směrem k obci Štefánová. Ve Štefánové už neprší a navíc když jsme sešli z hřebene, tak se znatelně oteplilo. Chceme si dát pivo v nějaké restauraci, ale vzhledem k tomu, že jsme jako 3 bahenní koule, je jasné, že nás snad ani nepustí do hospody. Domluvíme si v jednom penziónu s restaurací, že nám dají pivo ven a vypijeme ho v dřevěném altánku, který stojí u penzionu.
Ze Štefánové se vydáváme po modré turistické značce na Chatu na Grúni, kde nás čeká veselý, smějící se, v posteli ležící Jarda.
Dnes (ostatně skoro jako celý náš pobyt (na Malé Fatře) se počasí opravdu nevydařilo. Chtěli jsme projít opět další kousek hřebene Malé Fatry, ale osud se nám v tom snažil zabránit. Z tohoto výletu moc nemám, protože v nepříznivém počasí toho nebylo moc vidět. Na druhou stranu kdyby bylo pořád hezky, nevážili by jsme si toho.
19. - 24. července 2005 jsme já, Jarda, Pepíček a Lenka navštívili Malou Fatru. Počasí nám sice moc nepřálo, ale přesto se nám podařilo pokořit všechny vrcholy hlavního hřebene Malé Fatry a také navštívit turisty oblíbené Horné, Dolné a Nové Diery.
Vydává Radim Dostál
Všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků nebo fotografií je bez souhlasu provozovatele webu nebo autora článku zakázáno. Zásady ochrany oosbních údajů