Přílet do emirátu Dubaj
- Radim Dostál
- 7.05.2012
- 0:00
- Změněno: 21.05.2012 | 21:21
Pohádka tisíce a jedné noci začíná, aneb jak jsme přiletěli do Dubaje, jak jsme se zdrželi v Kyjevě a jak jsme zažili první noční vedra.
Do Dubaje letíme z Prahy s přestupem v Kyjevě na Ukrajině. Cesta se nepříjemně protáhne, protože přestup v Kyjevě má přes čtyři hodiny zpoždění (a k tomu přes hodinu „normálního“ čekání). Nakonec nastoupíme do letadla s jiným logem, než má letecká společnost, se kterou máme letět. Patrně se letadlo pokazilo a trvalo několik hodin, než sehnali náhradní.
Přílet do Dubaje
Díky zpoždění a časovému posunu přistáváme v Dubaji až ve tři čtvrtě na jedenáct večer. Je už noc a proto je poněkud chladněji, to znamená 38 stupňů :-). Sice jsme věděli, že v srpnu jsou v Dubaji velké teploty, ale zažít na vlastní kůži skoro 40 stupňů Celsia v noci, byl přece jenom šok. Je nutné zmínit, že v Dubaji je klimatizace snad všude. Nevybavuji si žádnou místnost, která nebyla klimatizována. Klimatizace je v hotelích, obchodech, restauracích, v metru (jak ve vlacích, tak i ve všech chodbách), dokonce i na autobusových zastávkách. Právě autobusové zastávky, což jsou malé, prosklené kabiny s uzavíráním a klimatizací, nám (a nejen nám) několikrát posloužily jako malá oáza, když jsme šli po ulici a začínalo nám být z horka trochu špatně.
Vízová, celní a pasová kontrola
Z letadla zamíříme do letištní haly, která je samozřejmě klimatizovaná. Vyzvedneme si zavazadla a přicházíme k přepážkám, kde probíhá pasová i celní kontrola, stejně tak i kontrola víz. Vše vypadá velmi dobře zorganizované, lidé s pasy bez biometrických údajů (což je můj případ) se řadí do front, kde jim vyfotografují oční zorničky. Dále přecházíme do dalších front k samotné kontrole. Všude mezi turisty procházejí lidé, kteří mají na zádech napsáno „Can I help you?“ a jsou připravení každému vysvětlit, kam se postavit.
Poté, co si mě vyfotí, stojím další řadu na samotnou kontrolu. Imigrační úředník, celník a kontrolér pasů v jedné osobě mi pečlivě kontroluje pas, stránku po stránce a proti světlu. Je nutné znova připomenout, že do Spojených Arabských Emirátů nesmí lidé, kteří byli v Izraeli. Kdybych měl v pase razítko Izraele, patrně by zde má cesta skončila. Samozřejmě také kontroluje mé identifikační údaje v počítači, kde má už i mé biometrické údaje. Poté zkontroluje vízum a prohodíme pár „standardních vízových otázek“, mezi které patří, jaý je účel mé návštěvy a kde budu ubytován. Až si říkám, jestli náhodou neexistuje nějaká celosvětově univerzální příručka, ve které je uveden postup, jak má imigrační úředník postupovat (hlavně na co se ptát) při vstupu cizince s vízovou povinností do cizí země a všichni se podle této příručky řídí. Celá kontrola trvá asi pět minut. U přepážky je každý jednotlivě a komunikace probíhá v angličtině. Obecně, nejen kvůli této kontroly, bych asi nedoporučoval do Dubaje letět někomu, kdo neumí anglicky. Angličtina je tady snad i častější řeč, než arabština. Na druhou stranu i člověk s průměrnou, nebo možná i podprůměrnou znalostí angličtiny si zde vystačí.
Po kontrole procházíme letištní halou, kde hledáme směnárnu, aby jsme mohli směnit dolary za dirhamy. Ohledně měny je nutné zmínit další podstatnou informaci. Samozřejmě v České Republice není v podstatě snad žádná možnost, jak získat dirhamy. Je nutné u nás nakoupit dolary a ty v Dubaji směnit za dirhamy. Doporučuji směnu provést přes dolary, ne přes eura. Eura brali jen v některých směnárnách a moc jich nebylo. Ať si myslíme co chceme, americký dolar je pořád americký dolar. S tím jsme počítali a proto měli dolary.
Obr. 1. Stará Dubaj
Cesta z letiště
Když opouštíme letiště, dostáváme se na ulici, zde na nás dýchne „jiný svět“. Sice v menšině, ale přesto jsou zde zahalené ženy. Ty později samořejmě uvidíme často. Spousta lidí, mnohdy Indů, ale i Arabů, nabízí cizincům vše možné. Protlačíme se davem k taxiku a jedeme na hotel. Taxi je v Dunaji velmi levná záležitost. Jednou jsme použili taxi na delší trasu, asi čtyřicet minut jízdy (už nevím, kolik to bylo kilometrů) a po rozpočtení ceny na čtyři osoby byla cena nižší, než celodenní lístek na metro. To ale nebyl tento případ, za cenu z letiště jsme platili nějak záhadně moc. Další dny, kdy jsme jezdili v taxiku jsme platili o hodně méně. V Dubaji má taxislužba dva tarify – denní a noční. Nejprve jsme si mysleli, že jsme platili mnoho, protože nám taxikář započítal noční tarif. Jenomže noční tarif je jen nepatrně drahší, než denní. Na té cestě prostě nebylo něco v pořádku. Nejspíše taxikář nevynuloval počítadlo, když jsme nastoupili.
Jinak pokud jedete „oficiálním“ taxikem, vždy dostanete účet. V Dubaji je taxi bezproblémová. Věřím, že tato předražená cesta byl spíše omyl, než podvod. To ale platí jen o oficiální taxislužbě (auto označené jako taxi). Nesmíte nastoupit do „neoficálního taxi“, což se nám jednou stalo, o tom ale až v některém z příštích dílů.
Obr. 2. Dubaj
Příjezd do holetu
Vystupování z taxiku, ve kterém je klimatizace, do rozpálené ulice, i když už je skoro půlnoc, je dost nepříjemná. Takový teplotní šok. Už jsme ho zažili i při vycházení z letištní budovy. Na takové šoky je potřeba si v Dubaji zvykat. Později jsme si tento šok pojmenovali jako „teplotní facka“. Prostě jsme vylezli ven a dostali facku z vedra.
Poté, co vytáhneme zavazadla z kufru, přibíhají z hotelu ihned nosiči zavazadel a berou nám je. Pro mě osobně je to nová zkušenost, Ještě nikdy jsem nebyl v hotelu, kde jsou nosiči zavazadel, kteří berou zavazadla už na ulici, aby host nenesl zavazadlo ani metr. Většinu takové „méně perspektivní“ práce dělají v Dubaji Indové. Ani zde nebyla výjimka.
Po pár krocích jsme opět v klimatizované vstupní hale hotelu a na recepci řešíme záležitosti s ubytováním. Dostaneme pokoje a vydáme se k nim. Samozřejmě nosiči zavazadel nám nesou zavazadla. Říkám si, jestli skutečně bude nosič čekat, že mu dám peníze a dokud je nedostane, tak neodejde, jak znám z filmů, nebo se ve filmech jedná o nadsázku. O nadsázku se nejedná. Jak se dovídám později, dokonce nosiči nemají žádnou jinou mzdu, jen to, co takto dostanou do ruky. Obvykle se dává částka odpovídající asi jednomu až dvěma dolarům.
Obr. 3. Dubaj
První noc v Dubaji
V hotelu strávíme jen pár minut a vyrážíme do noční Dubaje. Hlavně se chceme najíst. Náš hotel se nachází ve „staré Dubaji“. Je to ta „stará dobrá“ Dubaj, která zde byla, než začaly vznikat nové moderní čtvrti plné mrakodrapů. I když je už po půlnoci, ulice jsou dost plné. Patrně tak jako v jiných zemích, kde jsou velká vedra, i zde se žije spíše v noci, než přes den.
Vcházíme do restaurace, spíše fastfoodu. Sice zde byla obsluha (což nenasvědčuje, že se jedná o fastfood), ale jídlo jsme dostali na plastových talířích s příbory z plastu. V tu dobu celý muslimský svět slavil Ramadán. Ramadán je postní měsíc, ve kterém se věřící přes den postí a v noci mají hostiny. V Dubaji, jak později zjistíme, je tak trochu problém sehnat restauraci s tradičním arabským jídlem. Zato je zde plno „originální“ čínské, italské, řecké a jaké nevím jaké ještě kuchyně a restaurací. Samozřejmě vše bez vepřového masa a alkoholu. V restauraci, kde usedáme, si dávám kuřecí s rýží. Maso je okořeněno pro mne zvláštním způsobem, patrně typicky arabsky.
Po té, co vyjdeme z restaurace se ještě projdeme po ulici, zamíříme do supermarketu a vrátíme se na hotel. Zítra nás čeká nabitý den (ostatně všechny byly nabité). O tom až příští díly.
Na hotelu mě čeká ještě jeden zajímavý problém, který jsem rozhodně nečekal. Je jím horká voda. Tak jak někde v horských chatách může být problém zahřát vodu a proto je studená, v Dubaji je problém přesně opačný. Je zde problém vodu ochladit. Když píšu „horká voda“, myslím horká, ne teplá. Voda je horká i když pustím jen studenou. Sprcha vůbec nepřipadá v úvahu. Naštěstí si dokážu poradit. Stačí napustit vanu, která zde naštěstí je, není tu jen sprchový kout, nechám dveře do koupelny otevřené a klimatizaci v pokoji nastavím o několik málo stupňů méně, než mám obvykle. Po chvilce se dá do vody vlézt.
Fotogalerie Dubaj 2011
Více fotografií můžete vidět ve fotogalerii Dubaj 2011.