Letos konečně vyrážíme do vysněných krajin Kavkazu. Minulý rok jsme se sem nedostali kvůli konfliktu Gruzie s Ruskem. Letos chceme zjistit, jak to tu po válce vypadá, jaký mají názor lidé na prezidenta Sakašviliho a především chodit po horách a pořádně se fyzicky unavit a zapomenout na všední starosti. Zamíříme do prý nejhezčí oblasti Gruzie – Svanetie. Ještě v roce 2006 tu bylo dost nebezpečno, ale dnes už obávaní bandité sedí za mřížemi. Přes hranici s Ruskem v sedle Bečo chceme spatřit nejvyšší horu Kavkazu Elbrus (5642 m. n. m.). V Arménii pak plánujeme zjistit, zda jsou tu opravdu lidé ještě pohostinnější než v Gruzii a shlédnout důkazy o genocidě r. 1915 (často Tureckem popírané) v jerevanském muzeu. Též se chystáme na exkurzi do jerevanské továrny na brandy značky Ararat a zdolat nejvyšší horu Arménie Aragac (4090 m. n. m.).
6. 9. 2009 – neděle
Po dvou dnech plných příprav, nákupů, balení a dodělávek v práci konečně vyrážíme v 15,30 h z domu. Na letišti si prohlížíme výstavu fotografa Kolbaby. Jsou tu portréty lidí z celého světa. Jsou tu tváře z Myanmaru, Tibetu, Indie, Číny, Keni, ale nezajímavé nejsou ani obličeje evropské – Španělsko, V. Británie a Čechy a Morava.
V 18,20 h nám to letí. Na váze u odbavování zavazadel s hrůzou zjišťuju, že můj batoh má 17 kg, což je hrozně moc. Kéž by to bylo hlavně tím jídlem, které rychle sníme. Autobus nás doveze k malému letadýlku. V něm dostaneme místo slíbené svačiny jen vodu, čaj a bonbón proti zaléhání uší. Je nízká oblačnost, a když vyletíme nad mraky, jsme oslněni sluncem.
Ve Vídni jsme v 19,20 a letadlo do Tbilisi nám letí až 22,30h. Brouzdáme se po letištní hale, která je rozdělena na část A, B a C. Hledáme, co bychom slupli. Mají tu housky za 4,70 EUR, což se nám zdá drahé. Nakonec nacházíme vyhovující jídelnu v části B. Pochutnáváme si na gulášovce za 3,80 EUR a na pšeničném pivě. Najedeni se touláme dál a zjišťujeme, že tu je kromě sexshopu také motlitebna. Takhle večer je už ale narozdíl od sexshopu zavřená. Ani jedno z toho jsme naštěstí nepotřebovali.
U gate A16 s námi čeká i několik Gruzínů. Zaujmou mě tři chlapíci, z nichž dva se navzájem češou. To je prý u nich normální. Dokonce se i líbají mezi sebou častěji než se ženami.
V letadle rozdávají noviny, tak si nadšeně bereme Financial Times. Cestou spíme a na závěr sledujeme Černé moře a pobřeží plné světel.
Obr. 1. Letiště Ruzyně
7. 9. 2009 – pondělí
V Tbilisi vystupujeme ve 3,50 hod. místního času (mobily jsme si posunuli o dvě hodiny dopředu). Autobus ani vlak ještě nejede, ale nenecháme se zblbnout od místních taxikářů a počkáme do sedmi do rána na první autobus. Ten totiž stojí jen 40 tetri, kdežto taxik by stál tak minimálně 30 lari (100 tetri = 1 lari). Měníme zatím 100 EUR ve směnárně. (2,37 GEL/1EUR)
Na letišti klábosíme s Holanďanem, kterému se cestou ztratila zavazadla, a tak tu musí čekat do zítřka. V sedm nastupujeme společně do autobusu. Je výhoda, že umíme trochu rusky. Řidič nemá drobné na 1 lari, tak jedeme na černo. Původně jsme chtěli jet na mezinárodní autobusové nádraží Ortačala a odtud hned maršrutkou do Jerevanu. Protože si však neuvědomíme, na které straně je letiště, zástávku Ortačala propásneme a jedeme přes celé Tbilisi až na vlakové nádraží. (Vagzalis moedani – Nádražní náměstí). Odtud jedou maršrutky do Jerevanu také.
Nejprve hledáme WC a najdeme je u perónu vlakového nádraží. Na špinavém tureckém záchodě vybírá babka 20 tetri (2-3 Kč). Bohužel sem musím za dopoledne ještě jednou. Našli jsme totiž maršrutku do Jerevanu, ale je třeba počkat, až se naplní dalšími cestujícími. Zatím jsme čtyři – my dva, Armén a jeho dcera. Čekáme od 8,30 hod až do 11,00 hod. Mezitím stihneme koupit dvě petlahve vody, jednu sladkou placku a jeden chačapuri.
Chačapuri je kulatá chlebová placka, v níž je roztopený sýr. Je většinou hodně mastná, vydatná a velmi chutná. Prodává se v Gruzii na každém rohu. (Puri znamená gruzínsky chleba.) Existuje několik druhů těchto placek. Když není se sýrem, je s vejci nebo bramborovou pastou či bylinkami.Častý je též kubdari, což je úplně stejná placka, ale plněná tučným mletým hovězím masem.
Nádražní náměstí je poměrně špinavé, ale nějaká paní tu zrovna zametá. Je tu spousta lidí. Chlapi debatují, vyjednávají a občas se pohádají, ženské tu chodí a něco prodávají, většinou pečivo. Sedíme v maršrutce a dospáváme deficit. Nakonec se dozvíme, že pojedeme úplně jinou maršrutkou a tato že byla jen na čekání, takže stěhujeme batohy do jiné.
V jedenáct hodin skutečně vyrážíme. Cesta ubíhá rychle a první přestávka je až na pumpě před gruzínsko–arménskou hranicí. Na pumpě dáváme řidiči peníze za cestu 30 GEL, aby měl na benzín. Před hranicí stojí veksláci, aby nám vyměnili lari na arménské dramy. Za 20GEL dostaneme 4000 AMD. Později zjišťujeme, že vízum stojí 3000 AMD, takže máme málo. Pohraničník si řekne o 20GEL, ale to by bylo moc drahý. Tak řekne 15 GEL, ale my nemáme drobný, tak nás posílá vyměnit peníze na arménskou stranu. Dáme mu 6000 AMD a dostaneme vízum velice rychle. Jsme příjemně překvapeni vstřícností pohraničníků a přijatelnou cenou. (6,33 EUR). Podle jednoho serveru o cestování jsme totiž počítali s 35 USD.
Potom požádáme řidiče, aby nám zastavil v Kučaku. To je místo, odkud se chceme pěšky vydat na nejvyšší horu Arménie, Aragac (4090 m.n.m.). Projíždíme Debed kaňonem přes Alaverdi, Vanadzor a dále na jih. Vanadzor je velice průmyslové město. Chemický průmysl zamořuje údolí. V Alaverdi je měděný důl, kolem něhož vede lanovka. Když si odmyslíme průmysl a těžbu, okolí Debed kaňonu přitahuje svojí krásnou přírodou, horami a četnými kostely. Bohužel nebudeme mít čas se sem podívat, protože náš program už je i bez toho moc nabitý.
Další pauza je až v Aparanu. Dojdeme si na záchod a natočíme vodu. Ostatní si kupují chléb, který nám pak celou cestu nabízejí. Je čerstvý a výborný. Předtím nám zase arménská dívka nabízela sladké rohlíčky. Už nyní se projevuje zdejší proslulá pohostinnost a otevřenost.
Vystupujeme v Kučaku asi v 15.30 hod. Všichni v maršrutce se ptají, kde chceme zastavit a kam vlastně jdeme. Když říkáme, že jdeme na horu Aragac, mají o nás starost, že je tam prý velká zima. Ptají se místního člověka, kudy máme jít. Rozloučíme se a jdeme určeným směrem. Po chvíli vidíme partu mladých kluků, jak tlačí auto. Když nás zmerčí, okamžitě přestanou tlačit a přidají se k nám. Snaží se s námi konverzovat, ale jen jeden z nich umí rusky a anglicky ani jeden. Ukážou nám prý cestu, ale my víme, že s nimi míříme trochu jinam, než bychom měli. Ukážou nám prý pramen dobré vody, tak jdeme s nimi. Voda je opravdu dobrá. U ní se kluci od nás odpojí a my se vydáme naším směrem.
Obr. 2. Kluci u Kučaku
Zjišťujeme však, že ještě nemáme benzín do vařiče, tak se jdeme ještě podívat do vsi Cachkašen, která je nedaleko. Před vsí se dáváme do řeči s chlapíkem, který tu hrabe seno. Prý nám benzín dá, ať jdeme s ním. Nejen že dostaneme benzín, ale jeho žena hned servíruje luxusní večeři: meloun, čerstvý sýr, chléb lavaš, kefír a fazolky vařené s nějakým výborným kořením. Chlapík se jmenuje Miša a jeho žena Maja. Maja neumí moc rusky, tak se snažím ukázat, co jsem se naučila arménsky. Vytahuji pohledy Prahy a meruňkovici. Honza živě konverzuje s Mišou rusky. Maje je 35 let a má tři syny. Ten prostřední Hajk sedí s námi u stolu. Hajk je staroarménské jméno. Vyfotíme se, napíšeme si jejich adresu, abychom mohli foto poslat, a chceme odejít. Maja ještě balí výslužku – lavaš, sýr, zeleninu. Když chce ještě lít do sklenice podmáslí, s úsměvem odmítnu a gestikuluju, že už bychom to neunesli.
Odcházíme směrem k valu, za kterým by měla vést naše správná cesta. Už se stmívá, a tak stavíme stan. V noci v dálce slyším bouřku, asi 30 km od nás.