Pátý den začínáme svou pouť v Západních Tatrách. Podíváme se na Roháčský vodopád, Roháčské plesa a přes Smutné sedlo, Plačlivé se někteří dostaneme až na Ostrý Roháč.**
Míla nás všechny probouzí v půl páté ráno. I přes to, že se okénkem ve stanu kochám sluncem zalitými vrcholky hor, posílám Mílu někam. Venku je totiž strašná zima. Vylézám ze stanu, ale dřepy a poskakování nepomáhá. Rychle balíme své švestky a přesunujeme se z lesa na značenou turistickou stezku, po chvíli cesty po červené turistické značce přicházíme na rozcestí turistických značek Adamcuľa, kde děláme snídani.
Po vydatné snídani na rozcestí Adamcuľa (já: 200 g musli, jako obvykle; Míla: opět BeBe sušenky s EDP, ale dnes bez jogurtu; Táňa: čaj s rumem) vyrážíme po modré turistické značce do kopců. Zhruba po půl hodině se dostáváme k Roháčskému vodopádu, tedy k naší provizorní koupelně, byť pouze se sprchovým koutem.
Obr. 1. Roháčský vodopád
Kdo má radši vanu, musí si ještě hodinu a půl počkat. Za další hodinu a půl odporných galejí s “valníkem cihel” na zádech se před námi rozprostírá temné a osamocené Roháčské pleso ve výšce 1719 m nad mořem. Pouhý pohled na Táňu, její výraz ve tváři, mé kývnutí a už je jasné, na co oba myslíme. Dnes na nás dokonce zbyla ještě i teplá voda. Míla sice o teplotě vody polemizuje a tvrdí, že kafe by si z ní nevařil, já s Táňou se za řevu radosti a snad i bolesti (na druhý pohled už voda studená je) vrháme do hlubin. Máme slastný pocit v duši. Jsme čistí a otužilí! Zvládli jsme to. Podařilo se nám smýt pětidenní špínu.
Obr. 2. Roháčské pleso
Každé divadlo má svůj konec, i tu vyrážíme na cestu do nebe, avšak zatím netušíce, co nás čeká. Po několika stech metrech sestupu do údolí po zelené turistické značce se před námi ukazuje Smutné sedlo. Nejprve nevinně vyhlížející kopeček v dáli, po nějaké té hodině s “vagónem olova” na zádech, podlamujících se nohou a děravých plící nedosažitelný vrchol. První je na vrcholu James, poslední asi za 35 minut po něm Lenka.
Nejdřív je ukrutné teplo, když dorážíme do sedla, rychle nás ochlazuje čerstvý větřík. Je nám jasné, že s plným batohem se po horách chodit nedá, a tak se průběžně rychlým tempem zbavujeme jídelních zásob. Táňa proklíná konzervy s lečem i ananasem. “Keby bolo léčo, čo by sa dalo zjesť …”
Obr. 3. Táňa a Kristýna cestou na Plačivo
Pod vrcholem potkáváme Mílu, který tvrdí, že dál na Ostrý Roháč s námi nejde: “Potkal jsem nějaký turisty a říkali, že tam jsou řetězy. Nejsem magor, abych po nich lezl s krosnou na zádech!” Táně i mě jiskří oči. “No a co jako má bejt, že jsou tam řetězy, jsme na východě, ne?” flegmaticky dodávám. Rozdělujeme se na dvě skupiny. Já a Táňa jdeme na řetězy, zbytek výpravy jde do údolí hledat vhodné místo k přespání. Cesta na Ostrý Roháč je po červené turistické značce příjemná, žádný extrém. Občas někde nějaký ten řetízek, ale vždy je možné lézt i bez něj. Čekám na Táňu. Jsme jen dva, a tak jdu jejím tempem, občas jí jistím. Cestou se seznamujeme (spíš Táňa) s nějakým pánem, který nám radí, že přespání v parku je v pohodě (pokuta prý bývá stovka) a další “známý” nás fotografuje. Po hodině “horolezectví” jsme na vrcholu Ostrého Roháče (2087 m. n. m. ). Pohled do kraje je úchvatný. Asi jakoby jste byli motýl a stáli na špičce jehly. Dokola nás obklopují štíty hor zalité v odpoledním slunci, v propadlišti pod námi se v plesech odráží modrá obloha.
Je čas jít dolů, avšak nemůžeme. Před námi se na řetězu houpají dva Poláci. Paní je celá rudá a rozklepaná (vypadá, že už asi dále nepůjde) a pán na ni cosi řve (pochopil jsem něco jako: “Drž hubu a šlapej!”); pod nimi zhruba 300 metrový sráz. Podávám pánovi ruku, ale on místo toho začne křičet. Vůbec mu nerozumím, a tak se jen usmívám a krčím rameny, jako, že je vše v pohodě, že mu rozumím. Na to mi pak vysvětluje, že to, co říkal, byl jenom vtip, abych to tak nebral a nebyl z toho smutný. Co mi asi říkal?
Svět je malinkatý. Cestou dolů po červené turistiké značce potkáváme skupinku studentů z VŠE. Jen pár slov a hopla na další řetěz. Máme trochu naspěch. Před námi je ještě asi pět hodin ostré cesty (k místu, kde máme sraz se zbytkem naší výpravy) a to se ještě chceme vykoupat v plese, které jsme si vyhlídli z Ostrého Roháče. Jamnické pleso je schované v malé nenápadné dolině na jižním svahu, a tak nám nebrání spolu nikým nepozorováni okusit jeho modravé hlubiny. Voda je azurově modrá, průzračná jak křišťál a i celkem teplá. Nikde nikdo, jen my, voda a slunce. Zbytek naší party potkáváme cestou v moc pěkné dřevěnici (taková útulna pro turisty) v Jamnickej dolině. Ostatní jsou už zabydleni a snad i po večeři. Než si sundám batoh, Táňa se otočí na podpatku a už je pryč jako jarní vánek. Kam běžela? Vymýšlíme různé teorie. Snad si nevšimla, že tu jsme? Snad má úpal a už se nehodlá zastavit? Snad opravdu běžela Mílovi naproti? (Míla si šel koupit jogurt do vesnice za hranice parku, která je 3 km daleko.) Sundala si vůbec alespoň batoh? Táňa po návratu vysvětluje, že šla Mílovi naproti a když ještě byla po půl hodině hluboko v lesích a vesnice nikde, už se jí nechtělo vracet, tak šla pořád dále.
Srub je tuze pěkný. Jsme v něm sami, žádní další potulní cestující se k nám nepřidali. Je zde i přírodní koupelna (jiskřivý potůček) a toaleta (jen se člověk nesmí příliš zaklánět). K večeři je lečo (tři půl kilové konzervy, s nimiž se Táňa pět dnů tahala). Sice Táňu přemlouváme, aby bylo až poslední večer, ale ona musí mít svou. Dnes bude lečo! Po večerce jsme všichni docela utaháni, skoro jako koně, by se dalo říct. Nikdo se se mnou a Kristýnou nechce smát. Chytli jsme druhý dech, a tak si tropíme legraci z Mílovy jezdící karimatky. Míla má tak kluzkou (nebo slizkou?) alumatku, že na ní prý v noci surfuje. Vsázíme se, zda-li ráno najdeme Mílu na stropě. Za chvilku se začnou ozývat podivné zvuky. Myslíme si, že je to medvěd, ale záhy zjišťujeme, že Míla baští potají BeBe sušenky s EDP. Jeho křupání uspává i nás.
Text je převzat a ve spolupráci s Radimem Dostálem upraven z adresy: http://weberka.mysteria.cz/Photo/SlovenskoTatry2001/Slovensko2001Tatry.htm
Ve dnech 29.7.2001 až 7.8.2001 jsme prošli Oravské Beskydy a navštívili místní nejvyšší horu - Babia hora (1725 m. n. m.). Poté jsme se nechali převézt na Roháče a přešli je z východu na západ.
Vydává Radim Dostál
Všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků nebo fotografií je bez souhlasu provozovatele webu nebo autora článku zakázáno. Zásady ochrany oosbních údajů