Právě jsme přiletěli do Shrinagaru, hlavního města Kašmíru a za doprovodu „tourist police“ jsme dojeli taxikem k jezeru Dal Lake, na němž budeme ubytování. Majitel houseboatu nás uvítal honosně.
13.7.2007 Pátek
Právě jsme přiletěli do Shrinagaru, hlavního města Kašmíru a za doprovodu „tourist police“ jsme dojeli taxikem k jezeru Dal Lake, na němž budeme ubytování. Majitel houseboatu nás uvítal honosně. Přijel pro nás na břeh s najatou šikarou.
Obr. 1. Šikary na jezeře Dal Lake ve Shrinagaru
Šikara je dřevěná lodička vystlaná měkkými pohodlnými látkami a s polstrovanou stříškou nad pasažérovou hlavou. Na jezeře jich pluje spousta. Vozí turisty na projížďky po jezeře, nebo vozí obchodníky se šperky, drahými látkami, dřevěnými výrobky či kašmírským šafránem. Šikary s obchodníky pak dohánějí šikary s turisty a lepí se na ně tak dlouho, dokud je neukecá, aby si něco koupili, nebo dokud je turista resolutně neodmítne.
Vystoupíme na houseboatu a majitel Raphik nám říká, že nás čekal přeci včera, a že si myslel, že už nedorazíme. Má na dnes večer sice houseboat obsazený, ale jeho soused má ještě pokoj volný. Chtějí za noc a pokoj pro dva 1000 Rs (500 Kč). To nás spravedlivě rozhořčí, protože Peťovy kamarádi tady spali za 400Rs. Smlouváme, ale Raphik říká, že to bylo mimo sezónu a před třemi lety. Od té doby je tady všechno o moc dražší. Pokud bychom prý sehnali levnější houseboat, může to být podvodník, který si za každou jízdu na břeh naúčtuje 20Rs. On nás doveze zadarmo na břeh kdy budeme chtít. Nakonec to přece jenom usmlouváme za 800 na noc a jsme spokojeni. Houseboat je 8 let starý, dřevěný, ale luxusně vybavený tlustými perskými měkoučkými koberci a nádherně zařízený. Je zakotven napevno vprostřed jezera s ostatními houseboaty po boku. Raphik s rodinou bydlí za houseboatem v domě na pilířích. Host se tak prý stává takřka součástí rodiny. Nakonec jsme moc rádi, že tu bydlíme. Hned dostaneme čerstvou vodu, kterou se nebojíme vypít. Večer co večer pijeme pravý kašmírský čaj a ještě k tomu nám Raphik poradí, kam se všude máme jít podívat. Píše turistické průvodce a je velice dobrý obchodník, ví přesně kolik co stojí a pomůže nám i některé ceny usmlouvat.
Ubytujeme se, osprchujeme se a vyrážíme na břeh projít se kolem jezera a na něco k snědku. Jak jdeme kolem jezera v proudu indických turistů, stále nám někdo něco nabízí. Tu šikaru, tu houseboat, tu čištění bot (službu nabízí i docela malé děti a vůbec jim nevadí, že máme jen sandále). Jiní se ptají odkud jsme a kam jdeme a jestli se nám líbí v Kašmíru. Celé indické rodiny si s námi potřásají rukou a chtějí se s námi fotit. Je to pro nás trochu kulturní šok. Oddychneme si, když přejdeme ulici a usadíme se v kafeterii.
Poprvé okusíme kašmírské jídlo. Na jídelním lístku jsou nějaké názvy, kterým vůbec nerozumíme. Necháme si všechno vysvětlit od obsluhy a objednáme Paneer a rýži Paella, a také červenou omáčku s mletým masem a chlebovou placku čapáti (chappati). Je toho opravdu hodně a je to výtečné. Přejídáme se a venku začíná pršet. Do hospůdky se nahrne spousta lidí z ulice. Tři mladíci si k nám přisednou a když zjistí, že jsme poprvé v Kašmíru, dávají nám různé rady. Prý nemáme nakupovat ve velkých obchodech, kde je zboží předražené, ale raději ve stáncích.
Vracíme se zpět a Raphik už nás čeká u břehu s lodí. Dostáváme kašmírskou Kahwu – výtečný zelený čaj, do kterého se dává koření kardamom a trošku skořice a pravého šafránu. Čaj se vaří 15 minut a pije se sladký. Je úžasně dobrý.
14.7.2007 Sobota
Ráno vyrážíme na autobusové nádraží koupit lístky do Kargilu (směr Ladák). S lítostí se dozvídáme, že bylo právě zavedeno nové pravidlo, že se v neděli do Kargilu nejezdí. Nikdo neví proč. V devadesátých letech byla tato cesta několik let úplně zavřená, protože tu probíhali boje s Pákistánem o nevyjasněnou hranici. Válčilo se tu prý někdy v tak vysokých nadmořských výškách, že někteří vojáci umírali i bez použití zbraně na horskou nemoc. Z uzavření cesty jsme zklamaní, protože to pro nás znamená další den zdržení. Už chceme konečně do hor. Cestou z nádraží nás obtěžují žebráci a všude to odporně zapáchá.
Kupujeme si pečivo k snídani a vracíme se poradit se s Raphikem. Přemýšlíme, zda nemáme jet stopem a někde dál chytit náklaďák do Le. Vojenské vozidlo nám Raphik rozmlouvá. Prý by mohlo být cílem nějakého útoku a to riziko nám za to opravdu nestojí. Vezmeme si na 2 hodiny šikaru a pak uvidíme. Raphik nám domlouvá skvělou cenu 300Rs a jedeme. Ukáže nám ostrůvek, plovoucí zahrady leknínů a plovoucí trh. Obchodníky se vytrvale snažíme odhánět. Jezdí tady dokonce zmrzlinář (fotka) a jedni vezou smíšené zboží. Jsou plně naloženi a mají pěkně hluboký ponor. Převáží se opravdu všechno. Dokonce nám tu nabízí i mapy Ladáku, ale ze setrvačnosti je také odmítneme, i když by se nám nějaká docela hodila. Upomínkové předměty budeme až na konci putování, abychom do hor neměli těžký batoh.
Projíždíme kolem lodí, kde se člověk může nechat svézt na vodních lyžích, kolem soulodících šikar, kolem houseboatů a ostrůvků a plovoucích zahrad leknínů. V zimě tu lidé na houseboatech vyrábí ručně vyřezávané dřevěné výrobky nebo kašmírské šátky a oděvy. Jsme nadšeni a Peťa fotí jako o život. Kormidelník šikary nás zaveze až na houseboat a ještě nabízí prodloužení projížďky k bílé mešitě, samozřejmě za tučný příplatek. Říkáme, že možná příště.
Obr. 2. Chytání ryb
Obr. 3. Plovouci market
Obr. 4. Padlovani
V červenci roku 2007 se vydáváme do oblasti Indických Himalájí. Míříme nejprve do muslimské oblasti Kashmiru a potom do Buddhistické oblasti Ladáku.
Vydává Radim Dostál
Všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků nebo fotografií je bez souhlasu provozovatele webu nebo autora článku zakázáno. Zásady ochrany oosbních údajů