V dnešním díle se podíváme na dvě skalní vyhlídky v Národním parku české Švýcarsko. Jedná se o vyhlídku Mariina skála a Vileminina stěna. Mineme skalní převis Balzerův tábor a také se dovíme něco o milířích, které sloužily pro pálení dřevěného uhlí.
Od rozcestí u Mariiny skály – odbočka k samotnému vrcholu Mariiny skály je dle rozcestníku 200 metrů, cesta nám trvá více něž 5 minut. Jdeme po skalách, schodech a místy se přidržujeme zábradlí.
Obr. 1. Cesta na Mariinu skálu – české Švýcarsko
Po cestě míjíme ceduli připevněnou na skále, kde se dočítáme více o Mariině skále a historii přístupové cesty. Zpřístupnit cestu na Mariinu skálu, v té době zvanou Große Spitzigen (Velký Ostrý) navrhl v květnu 1856 českokamenický úředník Karl Hickisch jako součást akce úprav významných vyhlídkových bodů na panství Kinských. Při té příležitosti byla skála přejmenována po novomanželce Ferdinanda – Marii Anně, roz. princezny z Lichtensteinu. Altán na vrcholu v podobě řeckého templu s vlajkostrádou navrhl tesařský mistr Franz Fischer z České Kamenice. Altán později sloužil jako pozorovatelna požárních hlídačů.
Obr. 2. Výhled na Jetřichovice z Mariiny skály – české Švýcarsko
Na vrcholu je opravdu pěkný rozhled, přes čtvrt hodiny se kocháme výhledy a fotografujeme okolí. Vidět jsou mimo jiné Jetřichovice, Vileminina stěna i spousta skal všemi směry. Až se Mariiny skály nabažíme, sestoupíme zpět na červenou turistickou značku k rozcestí Mariiny skály – odbočka.
Pokračujeme dále po červené turistické značce směrem na Vilemininu stěnu, která je podle rozcestníku vzdálena půl kilometru. Po necelých deseti minutách chůze lesem přicházíme k Balzerovu táboru. Cesta vede pořád po červené turistické značce Naučnou stezkou Jetřichovické stěny.
Balzerův tábor je skalní výklenek s nápisem z roku 1632. Tento nápis na skále nám připomíná období války, kdy se zde schovali obyvatelé Jetřichovic. Ochranu skalního převisu zde nacházel později také lesní personál, když zjišťoval před panským lovem informace o počtu zvěře a lokalitách, kde se nachází.
Obr. 3. Balzerův tábor
Po dalších deseti minutách chůze lesem přicházíme k rozcestníku Vileminina stěna – odbočka, kde je možné odbočit na skalní vyhlídku Vileminina stěna, která je vzdálena 200 metrů. Odbočujeme na skalní vyhlídku a začneme stoupat.
Obr. 4. Vileminina stěna – české Švýcarsko
Na vyhlídce Vileminina stěna na rozdíl od Mariiny skály není žádný dřevěný přístřešek. Je zde rozlehlejší plocha ohraničená dřevěným zábradlím. Jedná se o vyvýšené místo, ze kterého jsou pěkné výhledy na okolí. Vileminina stěna je o pár metrů vyšší než Mariina skála. Na jednom ze stromů visí cedule s obrazem kněžny Vilhelminy Kinské, po které je vyhlídka pojmenována. Je zde rovněž napsáno, že kněžna Vilhelmina Kinská rozená Colloredo – Mannsfeldová žila v letech 1804 až 1870 a byla manželkou knížete Rudolfa.
Kocháme se výhledy po okolí, fotíme a pak se vracíme k odbočce z červené turistické značky. Pokračujeme dále po červené turistické značce. Cesta vede lesem podél skal.
Po dvaceti minutách přicházíme k turistickému rozcestníku Purkratický les, kde se k nám zprava připojuje žlutá turistická značka. Je zde malý turistický přístřešek (odpočívadlo) a také informační cedule. Informační cedule pojednává o květnaté bučině, což je typ lesa. Nacházíme se v místech, kde pískovcovým podložím vycházejí na povrch čedičové horniny. Čedič je, na rozdíl od pískovce, hornina bohatá na minerály. Důsledkem toho se v těchto místech nachází výživnější půda, ve které roste mnoho kvetoucích rostlin. Proto také je název lesa květnatá bučina. Bukové lesy se kdysi vyskytovaly na většině území Národního parku České Švýcarsko. Vedle převládajících buků se v lesích vyskytovaly také další druhy stromů, například jedle bělokorá, dub, nebo javor klen. Původní smíšený prales byl lidmi vykácen a nahrazen byl nepůvodním, převážně smrkovým lesem. Správci národního parku se nyní snaží smíšený les do národního parku opět vrátit. Vysazují se zde jedle, jeřáby a také listnaté stromy. Tolik informační cedule.
Od rozcestí pokračujeme dále po Naučné stezce Jetřichovické stěny směrem na Rudolfův kámen, který je podle rozcestníku vzdálen půl kilometru.
Kousek za rozcestím se nachází Milíř. Milíř je hromada dřevěná konstrukce sloužící k výrobě dřevěného uhlí. Nacházejí se zde dvě cedule.
Z jedné z nich se dovídáme souvislosti o názvu Purkratického lesa. Prastarý název nám připomíná existenci samoty Purkratice, která měla zaniknout už za 30ti-leté války. Její obyvatelé se věnovali převážně lesním řemeslům jako je pálení dřevěného uhlí, výroba dehtu, ale také třeba těžbě železné rudy. V celém okolí, až do poloviny 19. století, hrály lesní řemesla významnou roli při obživě místních lidí. Znalost výroby dřevěného uhlí byla dokonce i důvodem k odložení odsunu některých odborníků po druhé světové válce.
Na druhé naučné ceduli se popisuje Milíř. Milíř je dřevěná konstrukce používaná k výrobě dřevěného uhlí. Milíř tvoří hromada polen naskládaná kolem středového „krále“. Milíř je vyplněn snadno hořlavým materiálem. Vnější část milíře je pokryta tak zvaným patrem (zeminou s pískem a mourem). Oheň v milíři se reguloval dymníky, což byly otvory propíchnuté tyčí patrem. Proces pálení dřevěného uhlí trval několik dní a nocí.
Zajímavostí je, že poslední funkční milíř byl na zdejším území postaven byl u České silnice a byl postaven pro účely natáčení pohádky Pyšná princezna v roce 1952. Na jeho stavbě se podílel Franz Kleinpeter z Vysoké Lípy, což byl poslední uhlíř v Českém Švýcarsku.
K rozcestí Rudolfův kámen přicházíme po deseti minutách chůze. O Rudolfově kameni si povíme v příštím díle.
V červnu 2015 jsme strávili 4 dny v Českém Švýcarsku a na jeden den navštívili i vedlejší Saské Švýcarsko.
Vydává Radim Dostál
Všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků nebo fotografií je bez souhlasu provozovatele webu nebo autora článku zakázáno. Zásady ochrany oosbních údajů