Sokolia dolina je turisty opomíjená krása Slovenského Ráje. Sokolia dolina je dost vzdálená hlavním turistickým centrům ve Slovenském Ráji. Přesto její návštěva stojí za to. Sokolia dolina skrývá největší vodopád Slovenského Ráje – závojový vodopád.
Čtvrtý den dovolené jsme se rozhodli udělat poněkud větší tůru. Našim cílem je Sokolia dolina. Nevýhoda výletu na Sokoliu dolinu spočívá v její špatné dostupnosti. Každý kdo chce projít Sokoliu dolinu musí nejprve buď ujít velký kus cesty, než se k Sokolie dolině dostane. Nebo může začít sice kousek od začátku Sokolie doliny, ale zase bude nutné se velký kus vrátit z jejího konce.
Přejít samotnou Sokoliu dolinu může být pro někoho velmi náročné, hlavně zdolat několik opravdu dlouhých žebříků u Závojového vodopádu, které se navíc hodně hýbou a vlní (oproti jiným žebříkům).
Kdo se ale nezalekne negativní stránky tůry, projde velmi krásným místem a navíc uvidí největší vodopád Slovenského Ráje – Závojový vodopád, který mě opravdu velmi nadchnul.
V samotné Sokolie roklině nebylo mnoho lidí, kromě mě a Jardy se v roklině pohybovalo asi 5 dalších lidí. Je to dáno patrně špatnou dostupností Sokolie doliny od turistických center, o čemž jsem se již zmiňoval.
Z Podlesoku (kde platíme vstupné 40Sk) se vydáváme po modré k Hrdlu Hornádu. Cesta trvá mírně přes čtvrt hodiny. U Hrdla Hornádu je rozcestí modré turistické značky se žlutou. My se vydáváme po žluté turistické značce na Letanovský Mlýn. Důvod proč volíme žlutou je jednoduchý. Po modré jsme šli loni a cestu známe. Modrá turistická značka je delší a dnes nechceme ztrácet čas prohlídkou míst, která už jsme viděli. Pokud ale někdo z Hrdla Hornádu po modré směrem na Kláštorisko přes Kláštorskou roklinu nebo na Letanovský Mlýn nešel, vřele mu trasu po modré doporučuji. Jedná se asi o jednu z nejkrásnějších (hlavně nejznámějších) tras Slovenského Ráje plnou žebříků, stupaček a řetězů.
Z Hrdla Hornádu se tedy vydáváme po žluté turistické značce na Letanovský Mlýn. Cesta nám trvá 1 hodinu a 20 minut. Po cestě nás zaujme elektrické vedení, které na jednom místě vede přes údolí z jednoho vrcholu kopce na druhý bez jediného stožáru! Asi kilometr, možná kilometr a půl elektrických drátů bez stožáru. Stožáry jsou jen na jednom a druhém kopci. Těsně před Letanovským Mlýnem (asi 10 – 15 minut chůze) se nám naskytne pěkný výhled na Letanovský Mlýn z vrchu. Na rozcestí Letanovského Mlýna nás trochu zaskočí romské děti, které žebrají od nás a ostatních turistů „alespoň 5 Korun“.
Kousek od Letanovského Mlýna (necelých 5 minut chůze po šipkách) je bufet, ve kterém si dáváme pivo.
Z Letanovského Mlýna se vydáváme po modré turistické značce na rozcestí Pod Tomášovským výhladom. U Letanovského Mlýna je nutné přejít most, kde je druhé rozcestí turistických značek. Cesta trvá 55 minut.
Obr. 1. Já (Radim Dostál) cestou z Letanovského mlyna
Z rozcestí Pod Tomášovským výhladom jdeme po zelené turistické značce asi 54 minut a dostáváme se k rozcestí Biely Potok ústie. Po cestě je most na kterém fotografujeme malou skalní úžinu, ve které teče potok. Protože jsme v lese a navíc v údolí mezi dvěma kopci, nedostatek světla nás nutí použít dlouhou expozici a tím pádem postavit stativ.
Z Bieleho potoku ústie se vydáváme po zelené turistické značce krásnou trasou podél Bieleho potoka k rozcestí Kyseľ ústie. Cesta nám trvá 45 minut (v rozporu s údaji na rozcestníku a v mapě). U rozcestí turistických značek je soutok dvou potoků, kde si dáváme pauzu a jíme. Dále se vydáváme cestou plnou řetězů a stupaček k rozcestí Sokolia dolina – ústie. Trasa je plná řetězů, stupaček a dřevěných mostů. Na trase mezi Kyseľ ústie a Sokolia dolina – ústie vidíme něco neuvěřitelného. Několik cyklistů si spletlo turistickou stezku s cyklistickou a jdou proti nám s jízdními koly. Samozřejmě na nic nejedou, ale po stupačkách a lávkách je tahají vedle sebe. Po 17 minutách se dostáváme k ústí Sokolie doliny.
Teprve nyní vlastně začíná trasa, o kterou nám dnes šlo. Teprve teď projdeme Sokolí roklinou. Nejprve si čteme naučné cedule a hned poté se vydáváme po žluté turistické značce na rozcestí Sokolia dolina vrchol. Celá cesta Sokolí dolinou nám trvá jen 1h a 45 minut (oproti časovému údaji na rozcestí). Je to tím, že v dolině je málo lidí a v podstatě na žádný žebřík nemusíme čekat.
Po asi dvaceti minutách přicházíme k prvnímu vodopádu Sokolie rokliny, ke Skalnímu vodopádu.
Obr. 2. Já (Radim Dostál) a Jarda u Skalního vodopádu ve Slovenském Ráji
Po dalších patnácti minutách průchodu Sokolí roklinou k přicházíme k nádhernému vodopádu jménem Závojový vodopád, který je největším vodopádem Slovenského Ráje. Oba fotíme o 106. Po žebřících u Závojového vodopádu se jde dost nepříjemně. Ke skále jsou uchyceny na málo místech a proto se při chůzi viklají a vlní.
Obr. 3. Závojový vodopád
Závojový vodopád je pěkný a opravdu velký vodopád.
Z rozcestí Sokolia dolina vrchol se vydáváme po zelené turistické značce na Biskupské Chýžky. Biskupské Chýžky jsou vlastně jeden uzavřený (přímo bych až řekl utěsněný) dům a u něj několik stolů a lavic na sezení. Cesta na Biskupské Chýžky trvá 5 minut. Od Biskupských Chýšek jdeme po žluté turistické značce na rozcestí Glac – Malá poľana které již dobře známe. Na rozcestníku sice není směr na Glac – Malá poľana vyznačen, ale nás západní rozvědky nezmatou. Cesta trvá asi 13 minut. Dále pokračujeme po modré turistické značce na rozcestí Suchá Belá vrchol.
Z rozcestí Suchá Belá vrchol se vydáváme po žluté turistické značce na rozcestí Pod Vtáčim hrbom, cesta trvá přibližně 20 minut. Opět (stejně jako včera) se rozhodujeme jestli zajít nebo nezajít na pivo na Kláštorisko. Nakonec se rozhodneme, že dáme přednost pivu v Podlesoku (a tedy nejkratší cestě do Podlesoku) a ujišťujeme se, že na Kláštorisko se stavíme další den. Ještě netušíme, že ani další den na Kláštorisku nebudeme.
Z rozcestí Pod Vtačím Hrbom se tedy po červené turistické značce vydáváme dolů směrem na rozcestí Nad Podlesokom. Jsme tam za trochu více než půl hodiny klesání. Z rozcestí pokračujeme po červené do Podlesoku, kde jsme za 10 minut.
Sokolí dolina je překrásná. Jen pro Závojový vodopád ji všem doporučuji navštívit. Řekl bych, že se v ní asi nepohybuje moc turistů. Jedná se přece jen o dost náročnou trasu. Přejít některé žebříky je náročné, stejně tak se někomu může zdát náročné projít dlouhé trasy k ústí (začátku) doliny a od konce (vrcholu) zpět někam do civilizace.
Na začátku července roku 2006 jsme se s Jardou vrátili do Slovenského ráje, kde jsme byli i rok před tím. Podívali jsme se na některá zajímavá místa jižní části, potom přešli do severní části a navštívili 2 rokliny, které jsme rok před tím neviděli.
Vydává Radim Dostál
Všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků nebo fotografií je bez souhlasu provozovatele webu nebo autora článku zakázáno. Zásady ochrany oosbních údajů