Vlak do Zugdidi – Bečo
- Lenka Churavá
- 13.09.2010
- 0:00
- Změněno: 6.04.2014 | 16:50
Máme hodinu čas před odjezdem do Zugdidi. Sedneme si na batoh a čekáme. Na nástupišti opodál se strhla jakási bitka,...
Máme hodinu čas před odjezdem do Zugdidi. Sedneme si na batoh a čekáme. Na nástupišti opodál se strhla jakási bitka, ale hned se to urovná. Paní na nástupišti prodávají banány, pečivo, sladkosti a svítící hračky. Pak přijde děžurný, což je něco jako u nás pan průvodčí, který se zároveň o cestující stará, vaří jim čaj a dává povlečení. Pro každý vagón je jiný děžurný, protože tady vagóny nejsou průchozí. Celý vlak je lehátkový a je rozdělený na třídu s kupé a bez kupé. Po ukázání jízdenky a pasu nás pustí dovnitř.
Honza skočí pro pivo a já se mezitím bavím se spolucestujícími. Jedna paní pochází z Abcházie a zrovna tam jede. My, jako turisti bychom se z této strany do Abcházie nedostali a ani bychom to nezkoušeli, ale pro místní je povoleno hranici překračovat. Honza přináší pivo ve tvaru granátu, který se dá snadno odjistit i bez otvíráku pomocí kroužku u zátky. Chutná výborně. Nemáme bohužel lístky hned vedle sebe, ale až ob lehátko. Jedna mladá Gruzínka si ale se mnou hned ochotně vymění místo, a tak spíme hned naproti sobě. Nohy nám trochu čouhají do uličky, ale jinak jsou lehátka pohodlná.
Jdu ještě na záchod, a v uličce kouří mladý kluk. Hned se mě ptá, jestli je Honza můj bratr. Říkám, že ne, že « padrug ». Záchody mají podobné jako u nás, jen mnohem zašlejší a špinavější. Děžurný kontroluje lístky a jdeme spát.
20. 9. 2009 – neděle
Vzbouzíme se až v Zugdidi. Prší. Lidi jsou namačkaní v átriu na nádraží a čekají na maršrutky. V Lonely Planet čteme, že maršrutka do Mestie jede od svanské věže. Chlapík nám ukáže směr, kterým se vydáme a najdeme to snadno. Stojí tam přímo pod cedulí s nápisem Mestia psaným dokonce latinkou. Řidič nám naloží batohy a posílá nás naproti na čaj. Ještě se čeká, protože maršrutka není plně obsazená.
Obr. 1. Maršrutka
Čaj tu nemají, tak si dáme alespoň kávu a hlavně si dojdeme na záchod. Obsluha nám naúčtuje 1GEL za kávu, i když se ohrazujeme, že na tabuli má napsáno káva 0.5 GEL. Nepředpokládal, že bychom uměli číst po jejich, ale vytrvale trvá na 1GEL. Nechceme se dál hádat, tak mu to dáme a jdeme pryč. Čekáme od sedmi hodin až do půl desáté. Nakonec je nás i s řidičem dvanáct. Honza dává řidiči láhev k vařiči, aby do ní nalil benzín. Za rohem stavíme na benzínce. Řidič si naplní nádrže z obou stran maršrutky i naší láhev. Celou cestu pak v autě smrdí benzín, ale nikdo si nestěžuje. Ještě se stavíme ve vsi jedné cestující pro kufry a pak konečně vyrážíme.
Cesta do Mestie celkem trvá šest hodin a každé dvě hodiny je přestávka. První je u výborné hospůdky, kde si dáme chačapuri, což je placka se sýrem uvnitř . Starý pán, co sedí vedle nás v maršrutce si objedná kubdari (masová placka) a nabízí nám. Kousek ochutnáme a je to výborné. Během další cesty se spolucestující dají do horlivé diskuze o turistice. Bohužel ničemu nerozumíme. Další zastávka je u pramene minerální vody. Načerpáme si jednu láhev. Chutná to jako Poděbradka – trochu železitá, ale dobrá.
Jedeme vysoko nad potokem a skrz několik tunýlků. Některé z nich prý Svanové tesali ručně majzlíkem. Vystupujeme v Beču a vydáváme se směrem k obci Mazeri. Chceme vylézt do sedla Bečo na gruzínsko-ruské hranici. Jenže v zápětí zjišťujeme, že jsme si v maršrutce zapomněli tu láhev s benzínem. To je průšvih, protože bez toho na dvoudenní výlet do hor jít nemůžeme. Zvláště když už nemáme chleba a pořádná strava budou jen špagety, kuskus a ovesné vločky.
Vracíme se zpátky na hlavní ulici, kde čeká náš starý pan spolucestující, který vystoupil s námi. Vysvětlujeme mu náš problém. Pak se objeví mladí kluci z vesnice. Děda jim náš problém překládá do svanštiny. Okamžitě si ví rady, jak nám pomoct. Dojedou tam prý na mašině, ale zatím prý jestli « nam náda gazdinicu » (zda se chceme ubytovat). Počasí je pod psa, tak říkáme že jo. Mladý kluk zastaví náklaďák, který se kodrcá okolo, a že se s ním svezeme do Mazeri. Řidič nás rád sveze. Druhý kluk si zastaví další náklaďák. Jezdí tu nahoru k řece pro kameny pro místní betonárku a na stavbu silnic.
Kodrcáme se nahoru a kolem se začínají objevovat svanské obranné věže. Zastavíme před velkou zahradou se dvěma domy. Jeden z nich slouží jako ubytování za 20 lari na noc a osobu. Je to bez sprchy, ale je možno se umýt ve vedlejším domě ohřátou vodou na kamnech. Vyprávíme mu o problému s lahví benzínu. Majitel domu má číslo na řidiče a hned mu volá. Prý po někom tu láhev pošle. Zatím si můžeme prý uvařit na jejich kamnech. Uděláme si tedy špagety. Venku vytrvale leje. U kamen sedí stará paní a hřeje si prokřehlé údy.
Obr. 2. Bečo, mazeri – ubytování
Později se dozvídáme, že majitel domu je Soso Ceredjani, jehož otec Giri je slavný horolezec a o ubytování u něj píší v Lonely Planet. Několikrát zdolal Ušbu z různých stran. Ušba je velmi zvláštní hora s dvěma vrcholy. Hodně horolezců na ní už zemřelo. Z dálky vypadá jako obrovské rohy.
Vařič dnes už asi nepřijede. Soso slibuje, že pro něj zítra zajede. Zatím můžeme jít zítra na jednodenní výlet k Ušbínskému ledovci. Do sedla Beča to prý stejně není moc zajímavý výlet. Je to v údolí a žádné výhledy po cestě moc nejsou. Na výstup do sedla je lepší mít cepín a mačky. Rozhodneme se tedy dát na horolezcova slova.
Obr. 3. Hora Mazer