Abychom si trošku odpočinuli od veškerého organizování rozhodli jsme se absolvovat jednodenní výlet s místní cestovní kanceláří .. Hellfire pass, most přes řeku Kwai a jiné.
Ani naše druhá noc v Thajsku nebyla naplněna dlouhým regenerujícím spánkem, jak bychom si přáli. Těžký vzduch v chatce sice čeřil větrák přidělaný na zdi naproti postele, při jeho rachotu se ale spát nedalo. Střídali jsme tedy hodiny koupání se ve vlastním potu s hodinami převalování se a snahy usnout za hlukuHellfire pass větráku.
Navzdory další polo probděné noci jsme ráno kolem sedmé schopni vstát. Jdeme na snídani (míchaná vejce, housky, máslo, Pavlík mléko, já čaj – 90 Bt / osoba)
Po snídani nasedáme do minibusu, ve kterém již sedí ostatní výletníci. Hned se s nimi dáváme do řeči. Složení je pestré – Ind žijící v Dánsku, Kanaďan v růžovém tričku, který vypadá, že flámuje už týden v kuse, pár z Irska, Korejka adoptovaná dánskou rodinou a ještě dvě starší holky, které se do hovoru moc nezapojují. Samozřejmě nesmí chybět průvodce. Toho našeho odhadujeme tak na 18 let, 160 cm a 150 kg.
Na místo první zastávky, k vodopádu Sai Yak Noi přijíždíme celkem časně ráno, je asi 8:20. Jsme tu skoro jediní turisté. Také místní prodejci se teprve probouzejí k životu.
Vodopád se nám moc nelíbí. Je celkem malý, nedá se v něm koupat (to jsme věděli už před příjezdem), co je však horší, vodopád působí dost uměle. Celé koryto je vybetonované. Do břehu před vodopádem je zabetonovaný pařez tak, aby se na něm mohli turisté fotit. Několik lidí v blízkosti vodopádu zametá listy z trávníku.
Vzájemně se všichni fotíme na pařezu před vodopádem, potom se rozdělujeme a po párech se procházíme po betonových cestičkách v okolí.
Za dvacet minut se všichni setkáváme u auta, aby se mohlo pokračovat k další zastávce.
Hellfire Pass je asi 500 metrů dlouhý a 26 metrů hluboký úsek vysekaný do skály při stavbě železnice z thajského Bangkoku do barmského Rangoonu. Tato trať byla budována válečnými zajatci za 2. světové války. K dispozici měli pouze jednoduché nástroje a holé ruce. Není tedy divu, že při práci na tomto úseku zemřelo asi 700 lidí z celkového počtu 1000 převážně Autralských a Britských zajatců. Na jejich počest bylo potom v blízkosti Hellfire Pass postaveno muzeum (Hellfire Pass Memorial Museum), před jehož budovou zastavuje náš minibus.
V doprovodu průvodce jdeme ke vchodu. Před budovou nás překvapí, že se máme zout a do muzea jít bosi. Vzhledem ke stavu našich bot a zpocených nohou nám připadá požadavek absurdní, ale beze slova protestu ho plníme, protože už víme, že zutí obuvi před vstupem do budovy se tu považuje za projev úcty
Samostatně si potom prohlížíme muzeum. Není moc velké, tvoří ho jen dva krátké filmy, několik modelů, pár původních předmětů a texty na nástěnných panelech.
Po prohlídce se scházíme venku. Čekáme na ostatní a dozvídáme se, že je možné zapůjčit si audio průvodce za vratnou zálohu 200 Bt. Jdeme si ho půjčit a pokračujeme po cestičce okolo muzea a dolů ze svahu k samotnému Hellfire Pass.
Obr. 1. Hellfire pass
Procházíme výsekem ve skále na jehož konci je zbudován skromný moderní pomník. Na zemi jsou patrné zbytky původních pražců. Jinou cestou se potom vracíme k muzeu.
Dalším zastavení bude oběd.
Minibus cestou sjíždí ze silnice a zastavuje u malé restaurace vedle benzínové pumpy. Na kryté terase je pro nás již připravený stůl. Postupně si vybíráme jídlo z nabídky, kterou nám přednáší průvodce. Já sázím na jistotu, dávám si kuře s rýží. Pavlík chce experimentovat, prosí tedy průvodce, ať mu vybere nějakou thajskou specialitu. Dostává zvláštní slizovité široké nudle. Vypadají hrozně, ale kupodivu chutnají dobře.
Před odjezdem ještě zkoumáme ovoce sušené vedle domu na slunci. Bezzubý majitel se směje našemu zájmu a vybízí nás, ať ochutnáme. Hnědé lusky jsou pokryté vyschlou skořápkou, která pod sebou skrývá tmavě hnědou sladkou dužninu. Ve voze se pak dozvídáme, že se jedná o sladký tamarind.
Na tuto zastávku jsem se těšila nejvíce. Horké lázně v horkém počasí. To pro mě, milovníka tepla, zní jako ráj na zemi. Plavky mám na sobě, takže se nemusím zdržovat v převlékárně jako ostatní a mohu se vrhnout rovnou k bazénkům. Jsou tu celkem tři vytvořené z kamenů. Ve svahu nad nimi vyvěrají horké prameny a podél bazénků teče řeka. Voda z pramenů je svedena do nádrží, z kterých přetéká do řeky. Místo je nádherné, klidné a není tu ani moc lidí.
Obr. 2. Horké lázně
Sedám si na kraj jednoho z bazénků a strkám do něj nohu. Překvapeně ucuknu. Voda je tak horká, že v ní nohu zpočátku ani neudržím. Zkouším tedy vedlejší nádrž. V každé z nich by měla mít voda o trochu jinou teplotu, ve všech se ale hodnoty pohybují kolem 40ºC. Jak se dozvídáme od jedné dívky, má se začít v řece a po pěti minutách se přesouvat postupně z řeky do bazénku a pak do dalšího (podle teploty od nejchladnější vody do nejteplejší).
Asi půl hodiny se máčíme ve vodě a relaxujeme na vyhřátých kamenech, když se objevuje skupinka starších Rusů. Křičí jeden přes druhého, skáčou do bazénů…idylka je ta tam. Nakonec jsme rádi, že už musíme jet.
Zastavujeme u malého vlakového nádraží obklopeného stánky. Jdeme kousek po kolejích, až k jeskyni, která se otvírá ve skále nalevo. Uvnitř jeskyně je velká socha sedícího Budhy. Z průvodcovy lámané angličtiny pochopíme, že tu kdysi žil mnich, který léčil nemocné. Na jeho počest tu potom vznikla svatyně.
Jeskyně však není zdaleka tak zajímavá, jako kolejiště před ní. Trať je doslova přilepená ke skále nad řekou. Podpírá ji změť dřevěných trámů. Neumíme si představit, že konstrukce unese vlak…
Obr. 3. Dřevěný most u jeskyně Tham Krasae
Po prohlídce jeskyně se postupně scházíme u nádražíčka, procházíme stánky se suvenýry a občerstvujeme se jahodovým koktejlem za 20 Bt. Za pár minut má přijet vlak, kterým se pár zastávek svezeme. Vzhledem ke konstrukci kolejí očekávám nějaký turistický minivláček s několika málo vagóny, rozhodně však ne těžkou dieselovou lokomotivu. Vlak je dost plný. Cpeme se dovnitř a nacházíme dvě místa na dřevěné lavici u okna.
Jedeme jen asi 15 minut. Na zastávce vystupuje většina turistů. Všichni se hrnou k čekajícím minibusům. Chce se nám ještě na WC, ale když zahlédneme veřejné záchodky s cedulkou oznamující, že si máme před vstupem zout obuv, raději si to rozmyslíme.
Poslední zastávkou dnešního dne je legendární most přes řeku Kwai. Minibus zastavuje na parkovišti, vystupujeme a okamžitě je nám jasné, jak jsme se včera večer mýlili.
Most je pochopitelně železniční (na rozdíl od toho včerejšího), všude jsou cedule označující místo a pochopitelně spousty turistů. Děláme si pár fotek a raději rychle mizíme.
V pokoji se trochu vzpamatováváme a jdeme si sednout ven s párem Irů z výletu (Laura a Ross), který bydlí ve stejném hostelu jako my. Během rozhovoru se dozvídáme, že jsou to sourozenci. Také se domlouváme na společné výpravě na noční trh, na kterém jsme včera byli s Pavlíkem.
Na trhu si sedáme ke stejnému stánku jako včera. V nabídce je mimo jiné i žába. Tu musím ochutnat! Dávám si jí na česneku. Chutná podobně jako kuře a je skvěle okořeněná. Pavlík zůstává při zemi, objednává si to samé co včera (95 Bt za oba). Laura zkouší slizké nudle (takové, jaké měl Pavlík k obědu, jen o něco silnější). Začínáme jim říkat jellyfish pasta (nudle z medúzy). Ross si vybírá nějakou masovou směs. Je tak pálivá, až mu tečou slzy.
V dobré náladě se zvedáme od stolu, pokračujeme v prohlídce trhu. V jedné postranní uličce potkáváme stánek s hmyzem. Nikdo z nás nic takového ještě nejedl kromě Laury. Tvrdí, že jí to chutnalo, ale byla opilá a chtěla by to vyzkoušet i za střízliva. Kupuje pět sarančat s BBQ omáčkou, jedno vyndává ze sáčku, odtrhává nožičky a křídla. Potom si kousek ukousne. Zbytek kobylky nechává kolovat, aby všichni mohli ochutnat. Každý z nás si ukousne. Chvilku přežvykujeme. Nakonec kobylku vyplivneme. Nechutná skoro nijak, ale konzistence je nepříjemná. Malé tvrdé kousky nejdou více rozkousat, lezou do zubů a nedají se polknout. Raději jsme měli vyzkoušet nějaké červy…
Obr. 4. Večeře
Po návratu z trhu se ještě společně zastavujeme v jednom z barů na koktejl. Pája si dává Long Ireland (150 Bt), já Gin – Tonic (120 Bt). V baru se nám moc nelíbí. Až po chvíli nám dochází, jak bylo pití drahé. Tolik nás nestála ani večeře. Z baru odcházíme. Je jich tu dost, tak si vybíráme jiný. Pavlík si tu dává místní pivo Chang (45 Bt), já dávám přednost nealku (ananasový džus 35 Bt) a něčemu k zakousnutí (banánová palačinka stejně dobrá a stejně slaná jako minule za 35 Bt).
Kolem 11 hodiny jdeme spát. Zítra nás čeká přejezd do města Ayuthaya.
Cestopis ze svatební cesty manželů Řehákových Thajskem a Kambodžou v lednu 2010.
Vydává Radim Dostál
Všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků nebo fotografií je bez souhlasu provozovatele webu nebo autora článku zakázáno. Zásady ochrany oosbních údajů