Z vesnice Cerna Sat do Baile Herculane aneb několik rad stopařům
- Petr Loučka
- 23.04.2012
- 0:00
- Změněno: 22.04.2012 | 23:00
Sedmý den se autostopem přesuneme do lázeňského města Baile Herculane, náš výlet pomalu končí.
Sedmý den se autostopem přesuneme do lázeňského města Baile Herculane, náš výlet pomalu končí.
Probudili jsme se do mnohem teplejšího dne takřka bez větru, což nám po předešlých studených nocích přišlo jen vhod. Po sbalení stanů jsme se vydali na cestu. Čekalo nás několik kilometrů do vesnice a hlavně stopování do cca 40 km vzdálených Baile Herculane.
Problém ovšem byl stezku najít… Terén je zde dost nepřehledný, vegetace příliš hustá a turistická pěšina evidentně velmi sporadicky využívaná. Nakonec jsme ji opět objevili východním směrem od našeho ležení a scházeli dolů. Cesta zde překonává ještě pár set výškových metrů, a přestože je zde místy důmyslně využito serpentin a zatáček, naše kolena ještě naposledy z plných plic zaplakala.
Po asi hodinové chůzi jsme konečně dorazili do vsi. Název vesnice – přibližně „černá ves“, lépe snad „ves na potoce Černý“ – zahrnuje adjektivum Cernei, které má, stejně jako celá řada rumunských výrazů, slovanský původ a skutečně znamená „černý“. Tento fakt, stručně poreferovaný ohromenému zbytku naší výpravy, nás ještě více povzbudil. Bohužel – vlastně bohudík! – jde stále o rumunskou vesnici, navíc v hodně odlehlých končinách, což jsme následně zakusili v různých podobách…
Po nesmělých a ne příliš úspěšných pokusech o komunikaci s místními osadníky jsme nakonec dorazili ke zdejšímu obchodu (na první křižovatce, kde je umístěn turistický rozcestník, jděte asi 300 metrů doleva). Jak je v kraji zvykem, obchod slouží zároveň jako hospoda a naopak. Na venkovní terase posedávala skupina asi sedmi řidičů kamionů. Soudě podle houfu prázdných lahví od piva, stojících před nimi na stole, si zřejmě odbývali pracovní přestávku… Vevnitř jsme od sympatické mladé prodavačky koupili tři láhve minerálky, čímž jsme vyprodali veškeré zásoby tohoto sortimentu… Posilněni keksy, několika pivy a trochou čerstvého pečiva, začali jsme se vyptávat, jaké jsou naše vyhlídky, pokud se chceme dnes dostat do Baile Herculane. Postupně jsme zjistili, že mezi vesnicí a světem neexistuje vůbec žádné veřejné dopravní spojení, s čímž jsme však počítali. Na klidu nám však nepřidalo další zjištění, totiž že zde nedosahuje mobilní signál, což tedy vylučovalo i další nouzové řešení – zavolat si taxi z města (číslo jsme přitom měli – zbytečně – napsáno).
Prošli jsme tedy vesnicí – cestou jsme míjeli stáda barevně označených ovcí i domácí čuníky hovící si na zahrádkách – a zkusili stopovat. Brzy nám došlo, že jde, vzhledem ke stavu prašné a neudržované silnice s téměř nulovým provozem, o dost naivní počínání, a tak jsme nakonec vytasili hůlky a vyrazili pěšky (což vřele doporučujeme i ostatním). Cestou nás minulo pouze několik nákladních aut převážejících zpravidla dřevo. Nikdo z nich však nepokračoval naším směrem nebo jsme to alespoň takto pochopili ze zamítavých gest řidičů. Po asi dvou hodinách únavné chůze po prašné silnici (minuli jsme dokonce mládence pracujícího na jakémsi hořícím milíři…), jejímiž jedinými pocestnými jsme byli my a občasná v protisměru jedoucí auta, se na nás konečně usmálo štěstí. Jeden řidič nákladního auta nám zastavil, my poděkovali a namačkali se i s batohy do jeho kabiny. Modlili jsme se, ať nás doveze co nejdál, a nakonec se naše přání splnila. Svezl nás asi patnáct kilometrů až k místu, kde se „cesta“ napojovala na již kvalitní a na zdejší poměry i frekventovanou asfaltovanou silnici. Poděkovali jsme a obdarovali řidiče deseti lei. Po dalších přibližně dvaceti minutách nám na tomto místě zastavil další náklaďák a my se opět vsoukali do tentokrát velmi těsné kabinky. Náš šofér (který užíval zcela svérázné metody, jež originálně nahrazovala funkci určenou zpravidla zpětnému zrcátku: jednoduše otevíral dveře kabiny a v záklonu hodnotil situaci za námi) nás během jízdy (spíše závodu) po dvouproudové silnici, zdvihající se nad hlubokým údolím teď už dravé řeky Cernei, dovezl až do Baile Herculane.
Cestu stopem jsme tedy nakonec zvládli, přestože jsme občas pochybovali o tom, že se to povede, a v posledních minutách i o tom, že ji – se všemi údy pohromadě – přežijeme. I přes různé potíže máme za to, že se tento úsek takto dá překonat. Což činí tuto po všech stránkách zajímavou a výhodnou variantu přechodu pohoří Retezat a Godenau v praxi uskutečnitelnou a doporučujeme ji.
A to i proto, že závěrečný relax v Baile Herculane stojí opravdu za to. I přes omšelost kdysi honosných lázeňských budov a celkovou zanedbanost veřejného prostranství co do čistoty a hygieny, která, bohužel, odpovídá současnému stavu v Rumunsku, jde o příjemné místo obklopené horami s bílými skalami. My jsme se ubytovali ve velmi levném kempu (přibližně 100 Kč za noc/osoba) ve společné chatce a KONEČNĚ! si dopřáli vytouženou sprchu. Je už spíše na nárocích toho kterého turisty, zda vnímá nelibě vonící, ale přesto léčivou vodu tekoucí ze sprch či ne zrovna čisté prostředí tohoto kempu jako důvod se zde neubytovat, nebo si naopak pobyt za levný peníz jaksepatří užít. Každopádně možností ubytování je tu spousta, od hotelů přes penziony a kempy až po ubytování v soukromí (dívejte se po nápisech „CAZARE“).
V lázních na začátku září nebyla zrovna přemíra turistů, což nám nevadilo. Vychutnali jsme si jak tradiční rumunské pochoutky (ciorba, micci apod.), tak i koupání ve zdejších horkých léčebných termálech – za velmi výhodnou cenu. Úspěch naší výpravy jsme patřičně oslavili ve zdejších hospůdkách a v sobotu ráno se vydali dopoledním vlakem do Timisoary, odkud jsme pokračovali autobusem Eurolines zpátky do Česka.
Na přelomu srpna a září se vydali 3 kamarádi do Rumunska projít pohoří Retezat a Godeanu.