Z vrcholu Luž pokračujeme dále do Německa přes Německý Waltersdorf aby jsme se opět vynořili v České republice a došli do Dolního Podluží, od kud jede vlak do Vansdorfu.
Z vrcholu Luž, který je hraničním vrcholem, pokračujeme dále po zelené turistické značce do Německa. Po čtvrt hodině klesání lesní cestou přicházíme k prvnímu rozcestníku. Jak pochopím v průběhu dne, v Německu není příliš zvykem pojmenovávat rozcestí. Jsme tedy u nepojmenovaného rozcestí, kde se k nám zleva připojuje modrá turistická značka.
Z rozcestníku nejsem moc moudří, alespoň tedy já ne. Vytahujeme na chvíli mapu. Pokračujeme dále po modré a zelené značce směrem na Waltersdorf (dle turistického rozcestníku). Po dalších pěti minutách přicházíme k dalšímu, opět nepojmenovanému rozcestníku, kde se odděluje zelená značka od modré. My pokračujeme doleva po zelené turistické značce. Aby jsme po pár minutách míjeli opět další nepojmenovaný rozcestník. Tentokrát spíše jen ceduli. Není kam odbočit.
Po dalších pár minutách míjíme informační ceduli věnovanou nějakému Alwinovi Geilerovi, který žil v letech 1879 až 1964. Bohužel neumím německy, vůbec tedy netuším o koho jde.
Za cedulí začne prudší klesání. Asi po patnácti minutách přicházíme k rozcestí, kde se naše zelená turistická značka střetává se žlutou turistickou značkou. Opět musíme vytáhnou mapu. Turistické rozcestníky nám toho moc neřeknou.
Po dalších, necelých deseti minutách přicházíme k malému rybníku, který je v mapě označen jako Sorgeteich. Od vrcholu Luž jsme šli necelou hodinu. Za rybníkem jsou první vidět domy a dále pokračujeme po asfaltové cestě. Po chvilce míjíme rozcestník a po dalších několika minutách informační cedule obce Waltersdorf.
Na okraji německého města Waltersdorf se od nás oddělují Vláďa s Markétou a „malou“, protože do Varnsdorfu se, tak jako my, nechtějí dostat. Městem Waltersdorf procházíme po hlavní cestě asi čtvrt hodiny. Překvapuje mě architektura některých budov. Taková jako by typicky německá.
Obr. 1. Waltersdorf
Po prohlédnutí mapy odbočujeme ze zelené turistické značky a tím pádem z hlavní silnice a zahýbáme doleva po asfaltové cestě směrem na Herrenwalde, což je nejkratší cesta ke státní hranici a dále do Dolní Podluží. Mohli jsme jít dále městem Waltersdorf a přejít ze zelené turistické značky na žlutou. Nakonec by jsme taky došli přes Herrenwalde do Dolního Podluží. Opouštíme město a jdeme rovinnou po asfaltové cestě. Míjíme několik nepojmenovaných rozcestníků a po půl hodině přicházíme ke státní hranici. Státní hranice je závora přes cestu a z každé strany několik zábran bránící v přejezdu vozidel. To mě trochu, v dnešní „evropsko-unijní“ době trochu překvapuje. Samozřejmě pěší turisté mohou přes tento přechod přecházet jak chtějí.
Obr. 2. Waltersdorf
Za závorou jsme opět v České republice v obci Dolní Podluží. Kousek od hraničního patníku je informační cedule, kde je ve třech jazycích (čeština, polština a němčina) pár slov o Žitavských horách. Charakteristikou Žitavských hor jsou výrazné skalní formace, přirozené vodní plochy a druhově pestré horské louky.
Obr. 3. Hraniční přechod Dolní Podluží – Waltersdorf.
Pár metrů za hraničním přechodem je informačním cedule pojednávající o hraničním přechodu Dolní Podluží – Waltersdorf. a také o okolních obcích. Píše se zde například o historii obce Dolní Podluží. Dolní Podluží je středověká ves z roku 1363. Poblíž obce je rybník Světlík, na jehož břehu byl až do roku 1945 funkční mlýn. Dále se zde píše o historii kostela a některých dalších budov. O nedalekém Varnsdorfu se zde píše také. První zmínka o Varnsdorfu je z roku 1357. Ve městě je mnoho církevních budov, protože město je od roku 1871 sídlem starokatolického biskupství. Na informační ceduli je také zmínka o vrcholu Luž a nedalekém vrcholu Jedlová a nedaleké obci Jiřetín pod Jedlovou.
Už nějakou dobu jdeme po žluté turistické značce a také na české straně budeme po ní pokračovat. Po dalších dvaceti minutách přijdeme k vlakovému nádraží v Dolním Podluží.
Z Dolního Podluží se svezeme vlakem do Varnsdorfu. Ve Varnsdorfu nás čeká ještě návštěva místního pivovaru Kocour, kde okusíme všelijaké druhy piva, až se nám skoro nechce zpět. Od pivovaru Kocour se posilněni několika vzorky svezeme vlakem (s několika přestupy) do Nové Huti, odkud nás čeká několik posledních kilometrů na chatu Luž, kam přicházíme fyzicky i společensky unavení již za tmy.
O Velikonocích roku 2014 jsme strávili prodloužený víkend na chatě Luž v Lužických horách.
Vydává Radim Dostál
Všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků nebo fotografií je bez souhlasu provozovatele webu nebo autora článku zakázáno. Zásady ochrany oosbních údajů