Ze sedla Egginerjoch pokračujeme k horní stanici lanovky Plattjen, přičemž obcházíme Egginer zprava. Cesta nám trvá dva krát tolik, než je uvedeno na rozcerstníku.
Egginerjoch je sedlo. Na Egginerjoch je malý zavřený dřevěný srub a kousek je také nějaké malé zařízení, což je pravděpodobně meterologická stanice. Hodně zde fouká, proto se na chvíli schováváme za srubem do závětří, kde je vhodně umístěná dřevěná lavice. Poblíž srubu se cesta rozděluje. Doprava by jsme šli horskou chatu Britanniahütte SAC a doleva vede cesta na Plattjen. Chata Britanniahütte SAC je z našeho místa vidět. Směrem na Britanniahütte SAC, pár metrů od našeho stanoviště je několik malých ples, které mají pro nás dost nezvyklou, ale pro Švýcarské Alpy, typickou zeleno-modro-béžovou barvu. Nechávám ostatní sedět a na chvíli se vydávám k plesům, které fotím. Jejich barva mi totiž připadá jako rarita, to ještě netuším, že všechny plesa, které ve Švýcarsku uvidím budou mít stejnou barvu.
Obr. 1. Plesa poblíž sedla Egginerjoch – Švýcarsko
Po chvilce pokračujeme dále. Mírně klesáme a jdeme typickou kamennou „mrtvou krajinou“, jaká bývá v Aplách ve vyšších místech. Po naší levé ruce se majestátně tyčí velikán Egginer (3367 m. n. m.), který však není turisticky přístupný. Podle šipek, které byly kousek od Egginerjoch namalovány na kamenech svahu hory Egginer lze usoudit, že horolezci na něj lezou často. Pokud to tedy nebyl navigační systém pro přistávání mimozemšťanů. Horu Egginer obcházíme zprava.
Obr. 2. Egginer – Švýcarsko
Na Milky jsme ještě příliš vysoko, v mrtvé krajině, kterou procházíme není skoro žádná tráva. Jen občas se vyskytne malý travnatý ostrůvek. Milky by zde neměly co jíst. Potkáváme však hlouček kamzíků – koz. Z dálky si myslím, že se jedná o nějakou tlupu divokých zvířat, které obsadily jeden z travnatých ostrůvků, který se rozhodly vypást. Až přijdeme blíže, zjišťujeme, že zvířata mají obojky a dokonce i zvonky, jen s nimi necinkají tak jako Milky. Nejedná se tedy o divokou zvěř. Volně žijící kamzíky potkáme několikrát v dalších dnech, nebudeme tedy o nic ochuzeni.
Asi po půl hodině nijak náročného klesání přicházíme k turistickému rozcestí. Jsme v nadmořské výšce asi 2732 m. n. m. Můžeme pokračovat v naší cestě na Plattjen, nebo se vydat doprava a sejít na hlavní cestu ze Saas-Grund k přehradě Stausee Mattmark. Velkou přehradu Stausee Mattmark v podstatě skoro po celý zbytek cesty na Plattjen uvidíme napravo. V jednom z následující dní se k ní vydáme autobusem.
Obr. 3. Kamzíci poblíž Egginer – Švýcarsko
U rozcestí nás čeká nemilé překvapení. Dle rozcestníku půjdeme na Plattjen ještě hodinu a tři čtvrtě. Jsme tak trochu v šoku. Už jdeme přes tři čtvrtě hodiny z Felskinn a cesta z Felskinn na Plattjen měla trvat hodinu a deset minut. To je tak, když někdo věří rozcestníkům v Alpách. V mapě časy značené bohužel nemáme. „Vytahuji“ svou oblíbenou a snad ještě alespoň pořád vtipnou hlášku, kterou říkám vždy, když narazím na nesoulad časových údajů na rozcestnících, kdy se čas zvyšuje místo aby se snižoval. Řekl jsem: Plattjen se nám vzdaluje, musíme přidat, nebo nám úplně uteče.“
Bez dalšího čekání se tedy rychlým tempem vydáváme dostihnout prchající Plattjen. Pomalu klesáme na úroveň, kde začíná růst tráva. Nijak moc nespěcháme, občas se zastavíme a fotíme.
Když už začínáme pochybovat, jestli náhodou i poslední časový ůdaj na rozcestníku nebyl úplně zcestný (jdeme totiž už asi dvě hodiny), objeví se před námi v dálce Plattjen – horní stanice lanovky.
Fotografie ze Švýcarska si můžete prohlédnout v galerii Švýcarsko 2012.
V srpnu 2012 jsem se já (Radim) vydal se Štěpánem, Radkem a Honzou do "horské pevnosti", do Švýcarska. Cestou jsme si udělali zastávku i v Lichtenštejsnku.
Vydává Radim Dostál
Všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků nebo fotografií je bez souhlasu provozovatele webu nebo autora článku zakázáno. Zásady ochrany oosbních údajů