Nakoupíme a jedeme na avtovagzál. Jeden pán nám poradí, že máme jet přes Počtu a pak vypráví historky z místního prostředí. Rozumíme mu tak z poloviny, ale když si pak řekne o dvacet rublů, dáme mu je.
Nakoupíme a jedeme na avtovagzál. Jeden pán nám poradí, že máme jet přes Počtu a pak vypráví historky z místního prostředí. Rozumíme mu tak z poloviny, ale když si pak řekne o dvacet rublů, dáme mu je.
Z avtovagzálu jede přímá maršrutka do Galu. Z Galu na hranici jedeme s učitelem angličtiny. Žije v mingrelské vesničce kousek od hranic z Gruzií. Jdeme na hranici a ostatní z maršrutky jdou do lesa do jejich vesnice. Učitel mluví skvěle anglicky a říká, že mám typický slovanský přízvuk.
Přes hranice přecházíme v pohodě. Abcházská víza si z pasů před gruzínskou hranicí vyndáme. Kdyby je tam našli, mohli by nás zabásnout, nebo nám dát pokutu, protože abcházské úřady neuznávají. Přes hranici jezdí drožka, ale my jdeme pěšky. Pasou se tu krávy a rybáři rybaří v hraniční řece Inguri. Na gruzínské straně vidíme nějakou delegaci Evropské Unie. Na autech samé hvězdičky v modrém poli.
Za hranicí už čeká maršrutka. Za 3 lari nás odveze až do Zugdidi na nádraží. Chceme jet ještě večerním vlakem do Tbilisi. Stojíme přes hodinu frontu na lístky. Fronta ani nevypadá dlouhá, ale je tu očividně nějaký problém. Slečna tam ječí a pak hystericky s někým telefonuje. Nějaký mladý muž se brání, ale ostatní lidi ve frontě jsou očividně na straně slečny. Nerozumíme ani slovo a trpělivě čekáme. Nakonec lístky už nejsou a musíme prý na maršrutku. Jedna stojí před nádražím a právě odjíždí. Nám se ale nikam už nechce a jdeme do naší oblíbené restaurace na výborný lilek a potom do hostelu v Gribojedově 1.
Tam je tentokrát více lidí. Italka s Australanem přijeli přes Turecko v době ramadánu. Nor, který cestuje sám a má mu přijet kamarád a pojedou spolu do Kazbegi. Asi v deset večer přijede početná izraelská rodina s autem. Náš pokojíček s osmi lůžky se zaplnil. Nikdo neruší, tak se dobře vyspíme.
Ráno všichni kromě nás brzy vstávají, pro Italku s Australanem přijede maršrutka do Svanetie. My se vydáváme na nádraží. Maršrutka do Tbilisi jede. Jedeme tam šest hodin. Mezitím je pauza na oběd, tak si v bufetu dáváme kuře s bramborem, chačapuri a každý jedno pivo. Pak jdeme ještě rychle čurat a maršrutka nám málem ujede. Řidič už na nás troubí, ale nakonec nejsme poslední.
Ve tři odpoledne přijíždíme do Tbilisi na severní autobusové nádraží Didube. Tam chvíli hledáme metro, kupujeme kartu na metro (vratná záloha 2 lari), na kterou je možno nahrát jízdenky (50 tetri jedna). Jízdenky jsou použitelné i pro více osob, takže máme jednu kartu dohromady. Projdeme turniketem do hlubin metra. Jména stanic jsou psaná i latinkou a v metru je hlásí i anglicky. To tady před dvěma lety ještě nebylo.
Nemáme moc času, protože se chystáme rovnou do Telavi (vinařská oblast), a pak do národního parku Lagodechi. Nemáme ale mapu, tak míříme do obchodu s mapami Geoland. Tuto část Gruzie ale na mapě ještě nevydali. Geoland využívá starých sovětských map. Digitalizuje je a doplňuje. Je to prý pracné a tato mapa bude k dostání až tak za dva roky. Jestli ale chceme, mohou nám ji tam jen vytisknout z počítače za 20 lari. Souhlasíme a jdeme dozadu, kde nám mapu jeden ze zaměstnanců vytiskne, jak chceme.
Potom se musíme dostat na autobusové nádraží Ortačala. Jedeme autobusem číslo 55 z Puškinovy třídy, která vede z Tavisuplebis moedani (nám. Svobody). Do Telavi jedou hned dvě maršrutky. V té jedné nikdo není a v té druhé je chlap, co neumí rusky ani anglicky, ale do Telavi nás vezme za 7 lari na člověka. Ještě si koupíme nanuka a chačapuri. H. si chce vyfotit nádraží, a zjistí, že je vybitá baterka. Nabíječku samozřejmě nemáme, takže bude zbytek článků bez fotek.
Nastoupíme a jak jedem, přistupuje spousta lidí. V Telavi nás řidič zve k sobě domů, protože je to prý hrdý a pohostinný Gruzín. Dokonce zavolá k marsrutce člověka, co mluví anglicky, aby nám to vysvětlil. Tuto nabídku nemůžeme odmítnout, abychom ho neurazili. Jedeme k němu domů, kde čekají dvě mladé a jedna starší žena, a jedna malá holka. Všechny jsou z naší návštěvy nadšené a snaží se komunikovat. Bohužel umí jen spoře rusky, asi tak jako já, a anglicky nic. Náš hostitel (jmenuje se Mamuka) jede s Honzou nakupovat. My s holkama trháme na zahradě okurky a holky vaří.
Mamukova žena se jmenuje Tamara. Prý nepracuje, protože to její muž nechce. Je jí asi tak 33 jako mně a má už patnáctiletého syna. Je jim hrozně divné, že ještě nemám děti. Ona pracovala 5 let v Řecku, kde se s Mamukou potkali. Starší žena je její mamka, která pracuje v obchodě. Třetí žena je její švagrová Thea, která má dceru Magdu. Všechny jsou sympatické, nejvíc malá Magda.
Mamuka s Honzou přinesou rybičky, pivo a limonádu značky Natachtari a už jíme a pijem. Kuře v omáčce, rybičky, zeleninu. Nakonec dojde i na čaču, což je domácí asi osmdesátiprocentní pálenka. Ke stolu ještě přijde starý otec a Thein muž (Tamařin bratr).
Thea s manželem nám propůjčili svoji ložnici. Nechali jsme tam pak alespoň nějaké peníze a italské těstoviny, co jsme s sebou měli.
V létě roku 2011 se Lenka s Honzou vydali do Gruzie a jeji autonomní republiky Abcházie.
Vydává Radim Dostál
Všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků nebo fotografií je bez souhlasu provozovatele webu nebo autora článku zakázáno. Zásady ochrany oosbních údajů